Pokud čtete tyto řádky, existuje velmi vysoká šance, že jste přibližně dvacet let nazpět hráli alespoň jednu z legendární trojice videoher Grand Theft Auto III, Grand Theft Auto: Vice City nebo Grand Theft Auto: San Andreas. V mém případě mi nejvíce utkvěl v paměti právě poslední zmíněný díl San Andreas, jehož hraním jsem strávil několik desítek hodin a užil si spoustu zábavy. I z tohoto důvodu jsem se opravdu hodně těšil na remaster Grand Theft Auto: The Trilogy – The Definitive Edition, výsledek je však popravdě dost jiný, než jsem očekával.
Vyšší rozlišení, ale také obrovské množství přešlapů
Trojice výše uvedených her byla byla pro mnohé doslova vstupenkou do videoherního světa. Zatímco Grand Theft Auto III bylo vůbec prvním 3D dílem ze série, Grand Theft Auto: Vice City hráče nazulo do bot mafiána Tommyho Vercettiho a přineslo nové dopravní prostředky (jako například motorky či vrtulníky). Poslední hra z remasterované trojice, Grand Theft Auto: San Andreas, představila na tehdejší dobu obrovský otevřený herní svět s velkým množstvím zajímavých miniher a zaměřila se na kulturu amerických gangsterů v ghettech a vše s tím spojené.
S odstupem zhruba dvaceti let a s přihlédnutím k brutálnímu výkonu současné (nejnovější) generace herních konzolí (nemluvě o PC) jsem tak vcelku logicky očekával podstatný audiovizuální upgrade. Na rozdíl od remaku dochází u remasterů pouze k dílčímu vylepšení (v případě remaku se hra dělá znovu úplně od základu), výsledek je však i tak velkým zklamáním a paradoxně mi v některých ohledech přišla lepší originální podoba her, které jsem hrál na PlayStationu 2 a počítači.
Ideálním příkladem je ozvučení, které je pravděpodobně převzato z mobilních variant zmíněných her od stejných vývojářů (studio Groove Street Games). Výsledkem jsou tak zvuky, které mají nižší kvalitu než v případě originálů, nehledě na problémy s chybějícími zvukovými stopami (například při střelbě některými zbraněmi) či prodlevou mezi vykonanou akcí a zvukem (prodleva je opravdu znatelná například při pěstních zápasech). To vše uvádím navzdory tomu, že bychom se dle slov vývojářů měli dočkat vyšší kvality audia.
Při poslechu rádia navíc zamrzí některé chybějící skladby, jež by do hry pravděpodobně bylo obtížné přidat kvůli expirovaným licencím. Potěšila by však alespoň alternativa v podobě jiných (dobových) skladeb.
Vizuál pochopitelně doznal některých vylepšení, ale grafikou vás hra pravděpodobně neohromí a hned po prvním spuštění si spíše řeknete, že hra vypadá dost podobně jako před dvaceti lety. Samozřejmostí je vyšší rozlišení i vyšší obnovovací frekvence na Playstationu 5, Xbox Series X či vybraných PC sestavách (max. 60 FPS ve 4K). Šedesát snímků za sekundu by na druhou stranu mohlo být standardem snad už pro všechny platformy, pro něž je remasterovaná trojice her dostupná. Mnohem větší zklamání však bylo, když jsem zjistil, že framerate dost kolísá. Zejména, pokud je na scéně více výbuchů najednou. To by se zkrátka u remasterů takto starých her stávat nemělo.
Abych nebyl jen negativní, zmíním přepracované nasvícení, které v některých scénách opravdu vynikne a vylepšuje atmosféru. Stejně tak zeleň dostala nový kabátek, má více detailů, a nejedná se tak mnohdy jen o jednolitou zelenou plochu. Dynamický rozsah je však až překvapivě špatný, čehož jsem si všiml zejména u San Andreas, kde je velké množství postav tmavé pleti. Během scén, kde mluví „CJ“ s některým z jeho kumpánů, je tak mnohdy takřka nemožné rozpoznat postavu od tmavé zdi v pozadí. Pokud je počasí deštivé, jsou kapky deště bílé (namísto toho, aby byly průhledné), takže je při opravdu hustém dešti polovina obrazovky bílá a nic nevidíte. A takovýchto hloupých chyb a problémů je trilogie plná.
Korunu technickému stavu nasazuje obrovské množství bugů, které vývojáři postupně odstraňují, ale ve hře se neměly v prvé řadě vůbec objevit. Během spuštění Vice City se mi například stalo, že hra spadla (testováno na Playstationu 5), při hraní San Andreas jsem pro změnu vícekrát pozoroval levitující nebo v sobě zaseknutá vozidla či propadající se objekty. Stejně tak jsem byl často svědkem neviditelných předmětů. Při návštěvy bistra tak například všichni strávníci konzumovali neviditelné pokrmy apod. Extrémem jsou pak některé postavy, které jsou absolutně nesymetrické, mají miniaturní hlavy nasazené na velkém těle, neúměrně obrovské paže či zdeformované obličeje. S klidným svědomím mohu prohlásit, že spousta významných postav vypadá pohledněji v originálních hrách než v tomto remasteru, což je opravdu ostuda. Nejrůznější bugy se přitom ve hře objevují i po vydání aktualizací zhruba týden po vydání digitální verze. Fyzické kopie dorazí do obchodů 17. prosince 2021.
Zhodnocení: obří promarněná šance
Podobně jako se v románu Stephena Kinga s názvem Řbitov Zvířátek proměnil pokus probudit mrtvé k životu v učiněnou katastrofu, se bohužel nepovedl ani remaster této legendární trojice her (jež výrazně definovala videoherní průmysl) z dílny Rockstaru. I tu by totiž pravděpodobně bylo bývalo lepší nechat „odpočívat v pokoji“ s přihlédnutím ke stavu, ve kterém byla kolekce vydána. Samotné hry pochopitelně stále oplývají skvěle napsanými příběhy, zábavnými hlavními i vedlejšími úkoly a hlavně notnou dávkou nostalgie, která vám připomene dětská léta, technické zpracování je však zkrátka a jednoduše zklamáním.
Je až k neuvěření, jak je možné, že se tak velké videoherní studio, jako je Rockstar, rozhodlo svěřit remaster svých megahitů do rukou studiu Grove Street Games, které nemá s vývojem na konzole a PC potřebné zkušenosti. Grand Theft Auto: The Trilogy – The Definitive Edition tak zůstává obrovskou promarněnou šancí na kvalitní remaster, jakého jsme se dočkali třeba v případě série her Crash Bandicoot. Investici bych proto doporučil i vzhledem k nemalé ceně okolo 1,5 tisíce korun jen opravdu skalním fanouškům těchto tří her. Nezbývá tak než doufat, že se Rockstar z této chyby poučí a příští hry (remastery) přinese v odpovídající kvalitě.
Foto: Rockstar
