Všechno dobré vyžaduje čas a po sedmi letech přichází druhá část příběhu The Last of Us. Díky společnosti Sony jsem měl možnost si tuto hru otestovat s předstihem a nyní se s vámi podělím o své dojmy z hraní. Můžete očekávat stejně silný příběh jako u prvního dílu? Na to se v této recenzi pokusím zodpovědět. Pochopitelně bez toho, aniž bych vám prozradil něco z klíčových událostí.
Příběh druhého dílu začíná ve městě Jackson, které jste mohli zahlédnout i v některém z nespočtu trailerů. Obyvatelé tohoto města se snaží znovu obnovit dřívější způsob života zaměřený na dodržování základních lidských hodnot. Jackson však primárně představuje malou oázu bezpečí, kde mohou její obyvatelé vést víceméně poklidný život, podobný tomu před vypuknutím nákazy způsobené zmutovanou parazitickou houbou Cordyceps. Ta mimochodem skutečně existuje, nicméně představuje nebezpečí pouze pro hmyz.
V průběhu hraní vás tvůrci hry častokrát přinutí zvážit, jak byste se asi zachovali v konkrétní situaci vy.
Hned na začátku si lze všimnout obrovského smyslu pro detail, ať už jde o nápisy, vzkazy nebo jiné objekty, na které ve městě narazíte. Budete mít však možnost si vyzkoušet také nejrůznější minihry, jako je například koulovaná s místními dětmi. Na maličkostech záleží a vývojáři ze studia Naughty Dog se i tentokrát předvedli a opět dokazují, jak by měl vypadat uvěřitelný herní svět. Jak již možná tušíte (z oficiálně publikovaných informací), komfort a bezpečí města si nijak zvlášť dlouho neužijete a vydáte se na cestu za pomstou. Jak se příběh rozvíjí, začnete zjišťovat, že z počátku klasické pojetí honby za pomstou začne získávat i jiné roviny. V průběhu hraní vás tvůrci hry častokrát přinutí zvážit, jak byste se asi zachovali v konkrétní situaci vy a jestli jsou rozhodnutí postav ospravedlnitelná, či nikoliv. Premisa druhého dílu představuje (podobně jako u původní hry) do velké míry náhled do hlubin lidské duše.
Aniž bych vás chtěl připravit o zážitky z objevování spojitostí mezi různými postavami, příběhem a všemi událostmi, prozradím, že během hry si vyzkoušíte hrát za více postav, což vám ještě lépe umožní získat pohled na věci z různých perspektiv. Ellie i Joel jsou nyní o několik let starší. Z malé dívky, která trousila jeden vtip za druhým, se stala dospělejší a mnohem vážnější osobnost, která na okolní svět rozhodně nenahlíží přes růžové brýle, ale vnímá jej takový, jaký je, tedy krutý a plný nástrah.
Díky deníku, který si s sebou hlavní hrdinka nosí, však máte možnost Ellie více poznat i z jiných stránek. Částečně je totiž stále dívkou, která má své sny, zná pocit strachu a je zranitelná. Pokud jste ze zveřejněných materiálů nabyli dojmu, že budete hrát za neohroženou bojovnici, která se ničeho nebojí a na nikoho nebere ohledy, budete možná dost překvapeni.
Výběr zbraní bude definovat rovněž váš herní styl (a naopak).
Tím se dostáváme k novým dovednostem, které si Ellie osvojila. Nově se umí plazit a skákat, obecně vzato je ještě více agilnější a hbitější. Její hlavní zbraní při boji s protivníky tedy není hrubá síla, jako spíše mrštnost a rychlost. Schopnosti hlavní hrdinky navíc můžete během hraní postupně vylepšovat sbíráním pilulek, které později proměníte v nové dovednosti. Například tak můžete vylepšit režim naslouchání, díky kterému máte lepší přehled o nepřátelích ukrývajících se za stěnami. Vylepšovat však můžete také hned několik dalších kategorií, které se vám postupně otevírají s tím, jak natrefíte na časopisy/knihy, po jejichž přečtení si nové schopnosti osvojíte. Dodám ještě, že vylepšovat lze také atributy jiných postav, nejen Ellie. S tím souvisí také systém vytváření předmětů, který je podobný tomu z prvního dílu. Zjednodušeně řečeno sbíráte suroviny, které jsou roztroušeny po herním světě. Ty následně „na koleni“ složíte a proměníte v něco hodnotného.
Tímto způsobem můžete vytvořit zápalné lahve, lékárničky, nášlapné miny, dýmovnice a další. K boji s protivníky vám poslouží také arzenál střelných a jiných zbraní. Kromě naprostých klasik, jako je opakovací puška, brokovnice, revolver či poloautomatická pistole, se dostanete také k luku. Ten má velkou výhodu v tichosti, neboť vás protivníci neuslyší. Zároveň si ale můžete kromě běžných šípů vyrobit také šípy výbušné, pokud se na protivníky rozhodnete nastoupit pěkně zhurta.
Výběr zbraní bude pravděpodobně definovat rovněž váš herní styl (a naopak). Osobně jsem se raději pokoušel veškeré nepřátele zlikvidovat potichu, častokrát se však stalo, že mi pokus nevyšel a musel jsem se utkat v klasické přestřelce, případně utéct a skrýt se. Takto můžete v některých případech dočasně uniknout z bitevního pole, nepřátelé jsou však následně zpravidla mnohem ostražitější a prohledávají také místa, kam se dříve nedívali. Umělá inteligence postav je na špičkové úrovni, takže je občas vcelku obtížné si s nimi poradit, nebo se jen ukrýt. Při přestřelkách se vás pokusí zahnat do kouta, připlížit se k vám zezadu nebo na vás poslat psa a věřte, že servítky si rozhodně brát nebudou.
Zapíchnutý šíp si musíte co nejdříve vytáhnout z těla, jinak vás bude při pohybu zraňovat a za chvíli umřete.
Čtyřnozí (ne)přátelé mají také schopnost vás vyčmuchat, což vám ještě více znesnadňuje se na nějakém místě dlouhodobě ukrývat. Přímo fascinující je pak emoční stránka soubojů, kdy nepřátelé mohou a nemusí mít blízký vztah ke svým spolubojovníkům a podle toho dávat najevo různé emoce. Při zabití jednoho protivníka tak můžete rozzuřit k nepříčetnosti jeho kolegu, který zareaguje pravděpodobně tak, jak by zareagoval opravdový člověk (pláčem, zuřivostí nebo strachem). Stejně tak je zajímavé sledovat vztah mezi psovodem a jeho doprovodem. Pokud se nejprve zbavíte psa, psovod je za každou cenu odhodlán vás vypátrat a zabít. V případě, že první zlikvidujete psovoda, pak můžete pozorovat smutně vyjícího psa, který hledá svého páníčka, případně jen truchlí nad jeho mrtvým tělem.
Ve hře na vás čeká navíc hned několik druhů nepřátel. Kromě nakažených (kteří byli pokousáni dalšími nakaženými nebo se nadýchali nebezpečných spórů) se zde setkáte také s několika druhy lidských protivníků. Ti se od sebe odlišují jednak svou příslušností k organizaci, ke které patří, ale také způsobem, který bojují. Zatímco jeden druh nepřátel na vás nastoupí více otevřeně, další se skrývá ve vysoké trávě a v zákoutích a o jejich přítomnosti se zpravidla dozvíte až skrze šíp, který vás znenadání zasáhne. Zapíchnutý šíp si mimochodem musíte co nejdříve vytáhnout z těla (podržením tlačítka R1), jinak vás bude při pohybu zraňovat a za chvíli umřete.
Podobně propracovaný je také herní svět, který je nově značně rozsáhlejší a dává vám větší možnost průzkumu. Mnohá místa tak můžete a nemusíte navštívit. Hra je však pochopitelně stále převážně lineární. Pokud se rozhodnete všechna místa prošmejdit, budete často odměněni surovinami pro výrobu zbraní, ale také dopisy a vzkazy, které vyprávějí příběhy dalších lidí. Mnohdy to jsou příběhy dojemné, které vám opět pomohou vcítit se do situace odehrávající se ve hře. Zároveň jsem během hry narazil na několik odkazů na jiné (opravdu existující) hry či filmy a věřím, že jsem si spousty ani nevšiml. Vím, že se budu opakovat, ale úroveň detailů je zde opravdu na nevídaně vysoké úrovni. Třešničkou na dortu je pak podařená (textová) lokalizace do českého jazyka.
Během hraní si několikrát vezmete do ruky kytaru, na kterou brnkáte pomocí dotykové plochy DualShocku.
Špičkový je také soundtrack, ať už jde o příběhové melodie, nebo ozvučení. Rozhodně doporučuji si hru zahrát se sluchátky, kdy si ještě lépe vychutnáte děsivé zvuky „clickerů“ (slepých nepřátel nakažených houbou Cordyceps), které vám zůstanou dlouhou v paměti ještě dlouho po dohrání hry. Pochválit musím rovněž ozvučení zbraní a střelby. Naprosto fenomenální je ovšem dabing. Ten se vyjímal již u prvního dílu, ale zde je snad ještě lepší. Z hlasů postav můžete vnímat napětí, smutek, radost, strach, ale i další emoce. Je až ohromující, jakého výsledku se povedlo vývojářům a hercům dosáhnout. Během hraní si navíc kolikrát můžete vzít do ruky kytaru, na kterou brnkáte pomocí dotykové plochy DualShocku. Melodie a písničky, které uslyšíte, jsou natolik povedené, že by se mohly stát trháky i v běžném světě.
Prvotřídní je pochopitelně rovněž grafické zpracování, kde si vychutnáte detailní textury osob i prostředí, ale také špičkové animace. Pomocí procesu Motion Capture se podařilo zachytit pohyby postav, které jsou díky tomu vysoce realistické. Častokrát jsem se také jen tak kochal krásou západu slunce nebo naopak rozmanitostí flóry, na kterou při hraní narazíte. Vše je opět zpracováno s absolutním citem pro detail.
A příběh? Ten je klasicky plný zvratů, nečekaných situací, ale také momentů, kdy se vrátíte o pár let do minulosti, a získáte tak pohled na jinou část života postav, za které hrajete. Zároveň takto postupně zjišťujete, co postavy vedlo k událostem, které se stanou v budoucnu. Bez uvádění spoilerů prozradím, že přestože je The Last of US Part II příběhem o pomstě (jak uvádí sám režisér hry Neil Druckman), až během hraní zjistíte, že je to trochu jiný příběh o pomstě, než se může na první pohled zdát.
Zhodnocení
The Last of Us Part II je více než důstojným nástupcem prvního dílu, který přináší vylepšení naprosto ve všech směrech. Hlavní kostru hry, tedy bravurně odvyprávěný příběh, doplňuje špičkové audiovizuální zpracování, které se řadí k tomu nejlepšímu v současnosti, a také uvěřitelné postavy, jejich osudy vám rozhodně nezůstanou lhostejné a po dohrání příběhu na ně budete ještě dlouho vzpomínat.
Pokračování The Last of Us je tak absolutní povinností pro všechny, kteří hráli první díl, ale také ideálním titulem pro ty, kteří přemýšlí o koupi PlayStationu a hledají hru, která by je o koupi přesvědčila. Přestože je do konce roku 2020 zatím daleko, nebál bych se už nyní označit pokračování The Last of Us za jednoho z největších aspirantů na hru letošního roku.
