Valencii jsem začal poznávat na kole v místech, kudy kdysi tekla řeka. Její koryto dnes vyplňuje park, kterým se dá dojet až k futuristickým stavbám Santiaga Calatravy. Během několika dní jsem ale objevil i město barevných rybářských domků, ledové horchaty a dlouhých obědů. A při vaření paelly zjistil, proč v její tradiční valencijské podobě nemají krevety co dělat. Právě tahle směs architektury, zeleně a místních chutí dělá z Valencie město, které stojí za to poznávat i mimo seznam hlavních památek.
Řeku odklonili, její koryto zůstalo lidem
Park Turia má za sebou příběh, který stojí za připomenutí. V roce 1957 zasáhla Valencii ničivá povodeň. Následovalo rozhodnutí odvést řeku do nového koryta jižně od města, aby se podobná katastrofa neopakovala. V původním řečišti tak zůstal dlouhý pruh volného prostoru. O jeho budoucnosti přitom nebylo od začátku jasno: počítalo se i s tím, že jím povede kapacitní dálnice. Obyvatelé však požadovali zeleň a v roce 1986 se otevřel park.
Dnes se Jardín del Turia táhne městem zhruba devět kilometrů. Jeho historii připomínají mosty, pod kterými už neprotéká řeka. Dole jsou cesty, trávníky, stromy a sportoviště. Při projížďce se střídají zastíněné úseky s otevřenějšími místy, nad cestami se zvedají palmy a koruny stromů. Prostor má pořád tvar říčního koryta, jen slouží úplně jinak.
Právě cykloprohlídku vedenou především parkem bych doporučil. Člověk se dostane kus městem a zároveň má čas vnímat okolí. Na našich zastávkách bylo dobře vidět, jak se park potkává s historickou i moderní Valencií. Od kamenných mostů a městských věží se dá pokračovat až k budovám, které patří k nejznámějším obrazům dnešního města.
Calatrava dal Valencii tvář budoucnosti
Součástí projížďky byla také zastávka u Města umění a věd, valencijsky Ciutat de les Arts i les Ciències. Právě tady dostala proměna někdejšího říčního koryta svou nejvýraznější architektonickou podobu. Z parku přijedete mezi bílé konstrukce, rozlehlé vodní plochy a stavby, které připomínají obří oko, kostru nebo loď. Vedle historického centra je to úplně jiná tvář Valencie.
Za většinou areálu stojí valencijský architekt a inženýr Santiago Calatrava. Jak uvádí oficiální web komplexu, navrhl Hemisfèric, muzeum vědy, operní dům Palau de les Arts, zahradní promenádu Umbracle i budovu Àgora. Celý areál však není výhradně jeho dílem: výrazné střechy hlavních budov akvária Oceanogràfic jsou prací Félixe Candely.
Calatravův přínos Valencii je dobře vidět právě v tom, kolik různých funkcí dokázal spojit s nepřehlédnutelnou architekturou. Město tu získalo zázemí pro operu, vědu a kulturní program, ale také současný architektonický symbol. Bílé siluety nad vodou jsou snadno rozpoznatelné i pro člověka, který ve Valencii nikdy nebyl. Pro návštěvníky navíc představují důvod vydat se za hranice historického centra a pokračovat parkem dál.
Jednou z nejvýraznějších staveb je Hemisfèric, který se otevřel v roce 1998 jako první budova komplexu. Má podobu obrovského lidského oka a uvnitř ukrývá projekční sál s konkávním plátnem. Jeho odraz ve vodě architektonickou hru ještě zvýrazňuje. Nedaleký Palau de les Arts zase působí jako mohutná bílá skořepina, jejíž tvar se mění podle toho, odkud se na ni díváte. Uvnitř se přitom nachází operní a koncertní prostory.
My jsme si areál prohlíželi zvenku, což při cykloprohlídce dávalo smysl. Právě odstup, vodní plochy a průhledy mezi jednotlivými budovami umožňují jejich tvary dobře vnímat. Zastávka tak stojí za to i bez vstupenky. Kdo ale chce navštívit také muzeum vědy, projekci v Hemisfèricu nebo Oceanogràfic, měl by si na tuto část Valencie vyhradit samostatný čas. Zastavení na pár fotografií a návštěva institucí uvnitř jsou dva různé programy.
El Cabanyal: barevné fasády a oběd mezi obklady
Další zastávkou byla přímořská čtvrť El Cabanyal. Její rybářskou minulost připomínají nízké domy, barevné fasády a keramické obklady. Po velkorysých prostranstvích kolem moderních staveb jsme se ocitli mezi obytnými domy, balkony a ulicemi s palmami. Procházku jsme spojili s obědem v La Sastrería.
V restauraci se místní obliba keramiky promítá i do interiéru. Zelenobílé obklady pokrývají bar i stoly a výrazné geometrické vzory pokračují po stěnách. Podle samotné restaurace stojí za návrhem studio Masquespacio, které se inspirovalo architekturou a námořnickou tradicí okolní čtvrti. Jídlo mi chutnalo a podnik dobře zapadl do celé cesty, během které jsme místní kuchyni poznávali v restauracích i přímo při vaření.
Ledová horchata mi připomněla ovesné mléko
Na místní tradice navázala návštěva Món Orxata. Horchata, ve valencijštině orxata, je světlý rostlinný nápoj z hlízek šáchoru jedlého. Říká se jim chufa nebo tygří ořechy, botanicky však o ořechy nejde. Hlízy se namáčejí, rozmělní s vodou a směs se přecedí. Nápoj se obvykle sladí a mléko neobsahuje.
Mně horchata chutnala. Pokud bych ji měl přiblížit někomu, kdo ji nikdy nepil, není chuťově zase tak vzdálená třeba ovesnému mléku. Ve Valencii se pije především v létě, pořádně vychlazená. Právě ledová teplota k ní patří a v teplém dni dává taková zastávka smysl.
Návštěva nám přiblížila i její výrobu. V prostoru Món Orxata stojí prodejní vozíky, na stěnách visí fotografie a další připomínky místní tradice. Za sklenicí nápoje, kterou člověk vypije během několika minut, je tak najednou vidět i surovina a práce potřebná k jejímu zpracování.
Valencijská paella je s kuřetem a králíkem
Další gastronomickou zastávkou bylo vaření paelly v Masía Xamandreu. Vařilo se venku, v zahradě, s připravenými surovinami na stole a širokou pánví na hořáku. Tady se rovnou hodí vysvětlit jednu věc: tradiční valencijská paella není ta s krevetami a mušlemi, kterou si pod tímto názvem řada lidí představí.
Do valencijské paelly patří kuřecí a králičí maso, zelené fazolové lusky a velké bílé fazole garrofó. K tomu rýže, rajčata, olivový olej, šafrán, voda a sůl. Varianta s mořskými plody má své místo také, jde ale o jiný recept, označovaný jako paella de marisco.
Při vaření přišla řeč i na šneky, kteří se do některých tradičních verzí přidávají. V naší paelle nebyli. Zůstali jsme u kuřete a králíka a výsledek mi chutnal. Vidět suroviny předem a sledovat, jak z nich jídlo vzniká, bylo příjemným doplněním obědů a večeří v restauracích. Člověk si pak pod názvem na jídelním lístku představí něco konkrétnějšího.
Do centra pěšky, večer nad střechy
Na historické centrum došlo při pěší prohlídce. Tady jsem fotografoval i docela obyčejné detaily: úzkou uličku s balkony, rostlinami a zdobenými lampami, nástěnnou malbu nebo odkrytou boční zeď domu. Vedle opravených fasád jsou i oprýskaná místa a graffiti. Právě při chůzi je čas si jich všimnout a zastavit se tam, kde vás něco zaujme.
Kulturní část programu zahrnovala také centrum umění Hortensia Herrero. Sídlí v historickém paláci Valeriola a představuje soukromou sbírku současného umění své zakladatelky. Jak popisuje její nadace, otevření centra v roce 2023 spojilo zpřístupnění sbírky s obnovou historické budovy.
Základnou pobytu byl Novotel Valencia Lavant, kde jsme měli také večeři ve střešním baru. Fotografie z večera zachycují město v zapadajícím slunci, střechy a postupně se rozsvěcující okna. Po projížďce parkem, procházkách a ochutnávání to byla příležitost na chvíli zůstat na jednom místě.
Z celé návštěvy bych vypíchl právě kombinaci kola a místní kuchyně. Projížďka Turií se mi líbila a přirozeně nás dovedla i ke Calatravovým stavbám. Horchata a paella pak k poznávání Valencie přidaly něco, co samotná prohlídka památek nedá. Kdo sem vyrazí na několik dní, podle mě udělá dobře, když si vedle centra a Města umění a věd nechá čas také na park a delší oběd.
