Asi každý z nás by na svém vzhledu našel něco, co by rád změnil. Někdo by chtěl menší nos, jiný hustší vlasy, čistší pleť nebo trochu jinou postavu. Většinou se ale podíváme do zrcadla, povzdechneme si a dál už to příliš neřešíme. U lidí s dysmorfofobickou poruchou je to jiné. Domnělá vada na vzhledu může postupně zastínit téměř všechno ostatní.
Nejde přitom o marnivost ani přehnanou snahu vypadat dokonale. Dysmorfofobická porucha, označovaná také jako tělesná dysmorfická porucha, je psychické onemocnění. Člověk se při něm upne na jeden nebo několik nedostatků svého vzhledu, které ostatní buď vůbec nevidí, nebo jim připadají naprosto zanedbatelné. V očích dotyčného však mohou působit obrovsky a natolik odpudivě, že má pocit, že si jich musí všimnout každý.
Zrcadlo uklidní jen na chvíli
Předmětem obav se může stát prakticky kterákoliv část těla, nejčastěji však bývá v centru pozornosti obličej. Člověka může trápit tvar nosu, stav pokožky, vlasy, zuby, rty nebo domnělá nesouměrnost obličeje. U mužů se někdy objevuje přesvědčení, že nejsou dostatečně svalnatí, přestože jejich okolí může jejich postavu vnímat jako zcela běžnou, nebo dokonce velmi vypracovanou.
Někdo se kvůli tomu kontroluje v každém zrcadle, výloze nebo na displeji telefonu. Fotografuje se z různých úhlů, přibližuje si snímky a hledá další důkazy, že je s jeho vzhledem skutečně něco v nepořádku. Jiný člověk se vydá přesně opačnou cestou – zrcadlům se vyhýbá, nechce se fotografovat a pohled na vlastní tvář či tělo v něm vyvolává silnou úzkost.
Do toho se přidává neustálé porovnávání s ostatními, pečlivé zakrývání domnělé vady pomocí oblečení, účesu nebo make-upu a opakované dotazy na blízké. Ani jejich ujištění, že žádný problém nevidí, však většinou nepomůže nadlouho. Na chvíli se člověku uleví, pochybnosti se ale brzy vrátí a celý kolotoč začíná znovu.
Problém není v zrcadle
Logickým řešením se může zdát návštěva kosmetického salonu nebo plastického chirurga. Pokud ale skutečný problém spočívá ve zkresleném vnímání vlastního těla, ani objektivně povedený zákrok nemusí přinést očekávanou úlevu. Člověk může mít pocit, že výsledek není dostatečný, začne vyhledávat další úpravy nebo svou pozornost jednoduše přesune na jinou část těla.
Jak tedy poznat, kdy už nejde jen o běžnou nespokojenost se vzhledem? Rozhodující je hlavně to, kolik času podobné myšlenky zabírají a nakolik zasahují do každodenního života. Člověk může přestat chodit mezi lidi, odmítat partnerské vztahy, vynechávat školu či práci nebo se vyhýbat místům, kde by si jej podle jeho představ mohli ostatní prohlížet. Přidat se mohou také úzkosti, deprese a v závažných případech i myšlenky na sebepoškození.
Sociální sítě mohou přilévat olej do ohně
Za vznikem poruchy nestojí jediná konkrétní příčina. Svou roli mohou hrát vrozené dispozice, osobnostní rysy i předchozí zkušenosti, například šikana nebo opakované narážky na vzhled. Potíže často začínají už během dospívání, kdy se tělo rychle mění a názory okolí pro nás mají větší význam, než bychom si možná chtěli připustit.
Situaci mohou dále zhoršovat sociální sítě. Každý den na nich sledujeme pečlivě vybrané a často také upravené fotografie lidí, kteří zdánlivě nemají jedinou chybu. Ve skutečnosti se ale neporovnáváme s běžnou realitou. Na druhé straně stojí vhodné světlo, dobrý úhel, filtr, retuš a nejlepší snímek z několika desítek pokusů. Sociální sítě samy o sobě dysmorfofobickou poruchu automaticky nezpůsobí, mohou však ještě více podpořit nejistotu a nutkavé porovnávání.
Léčba necílí na vzhled, ale na způsob jeho vnímání
Dysmorfofobickou poruchu je možné léčit. Jednou z nejtěžších částí ale bývá připustit si, že skutečný problém nemusí spočívat ve vzhledu. Domnělá vada totiž člověku připadá naprosto skutečná a poznámky okolí, že ji nikdo jiný nevidí, může vnímat spíše jako nepochopení než jako uklidnění. Prvním krokem může být návštěva praktického lékaře, psychologa nebo psychiatra.
Mezi hlavní možnosti léčby patří kognitivně-behaviorální terapie. Ta člověku pomáhá rozpoznat zkreslené myšlenkové vzorce, omezit neustálé kontrolování vzhledu a postupně se vracet také do situací, kterým se kvůli svým obavám vyhýbal. V některých případech se používají rovněž antidepresiva ze skupiny SSRI. Cílem přitom není přesvědčit člověka, že vypadá dokonale, důležitější je, aby vzhled přestal ovládat celý jeho život.
