Každý fanoušek thrillerů a akčních filmů si jistě dokáže vybavit hned několik scén, kdy je postřelen jeden z hlavních hrdinů, ale vše dobře dopadne – na operačním sále, kde chirurg střelu z těla vyjme, a následuje ikonický moment v podobě „cinknutí“ kovového projektilu do misky. Ano, ve filmech tyto momenty vídáme často, ale realita je složitější a málokdy tak efektní – už jen proto, že nerezové misky jsou často nahrazovány těmi z polypropylenu.
Ve skutečnosti se ne každé střelné zranění operuje. Pokud střela zasáhne důležitý orgán nebo je podezření na masivní vnitřní krvácení, odstranění střely je samozřejmě nezbytné. Často však dochází k situacím, kdy střela nezasáhne žádný vitální orgán, a její umístění je natolik komplikované, že by operace představovala větší riziko než ponechání střely v těle. V takových případech se střela ponechá na místě a její stav se pouze pravidelně sleduje. Lidské tělo si s ní totiž často poradí lépe než chirurg – střelu obalí vazivovou tkání, čímž ji izoluje od okolí.
Důvod je jednoduchý – tělo má rozsáhlé schopnosti regenerace. Cizí předmět, jako je kulka, dokáže postupně ohraničit a někdy se jej dokonce pokusí přirozeně „vytlačit“ směrem k povrchu těla, což může trvat měsíce, ale i roky. Teprve ve chvíli, kdy střela začne působit problémy (například bolesti, infekce nebo zánět), se lékaři rozhodnou pro její chirurgické odstranění. V takovém případě už jde obvykle o výrazně bezpečnější zákrok, protože okolní tkáně nejsou akutně ohroženy a riziko komplikací je menší. Některé studie však uvádí, že ponechání střely uvnitř těla oběti může způsobit doprovodné psychické problémy, proto je přístup lékařů vždy individuální.
