Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Toto vznešené olympijské heslo má letos obzvláště hořkou příchuť. Labyrint kvalifikací, udržování optimální formy, vyhýbání se zraněním... Jako by toho neměli vrcholoví sportovci málo, loni i letos se jim, stejně jako nám všem ostatním, postavil do cesty koronavirus. Zatímco minulý rok se nesl v duchu paniky a hromadného rušení toho či onoho, letošek je o mnoho záludnější. Celý svět tak hraje hru s očkováním, testováním, imunitou po prodělání nemoci a tak dále. I obyčejnou dovolenou v zahraničí je potřeba plánovat skoro jako vojenskou operaci – ovšem plán je obvykle to první, co nepřežije střetnutí s nepřítelem. A co teprve počin, jako jsou olympijské hry, který patří mezi ty nejnáročnější akce, jaké si lze vůbec představit. Že to japonští pořadatelé zvládají i za neustále měnících se podmínek vypovídá něco o jejich ocelových nervech, zjevně vytrénovaných až přespříliš četnými přírodními katastrofami.
Bohužel pro běžného diváka z druhého konce světa to vypadá jako „testovací totalita“, kdy se o výsledcích nerozhodne na hřištích a sportovištích, ale v laboratořích. Každý sportovní fanda ale ví, že to už se zcela běžně děje již několik desítek let. Cynikové by dokonce řekli, že některé disciplíny připomínají spíše závody Formule 1. Sportovec je jen pilot, který reprezentuje práci mnoha vědců, kteří se optimálně snaží „poladit“ jeho formu a vejít se přitom do stanovených mantinelů. Nebo se nenechat chytit.
Někdy by se člověk rád k takovým cynikům připojil. Doping by se měl povolit, protože pak bychom se dočkali nejenom úchvatných sportovních výkonů, ale i prospěchu pro celé lidstvo. Zbytečně velké množství peněz ve vrcholovém sportu by se totiž mohlo přelít do vědy, z jejichž vynálezů a objevů by časem mohl těžit každý. A že občas někdo umře? To se prostě stává, když posunujete hranice lidských možností...
Svět mimo lidskou představivost
Taková představa je však stejně bláhová, jakože by někdo příčetný nechal koronaviru volnou cestu s tím, že každá pandemie v minulosti přeci skončila sama od sebe. I největší tvrďáci zařadili zpátečku ve chvíli, kdy se začala hromadit těla. A tak se testuje o sto šest. Letos hlavně na koronavirus, jindy na nejrůznější preparáty a někdy upadnou v nemilost tak běžné hormony, jako je testosteron. To se pak začne řešit, jaká jeho přirozená hranice pro muže, jaká pro ženy a celá diskuze rázem eskaluje do nečekaných rovin. Srdceryvné příběhy o tom, jak lékař nebo trenér zničil kariéru sportovce tím, že ho krmil potravními doplňky se zakázanými látkami (ať už vědomě, nebo nechtíc), takže ho pak z olympijských her vyhodili kvůli pár molekulám nalezeným v laboratoři, to není vůbec nic nového.
92 % amerických dolarů obsahuje stopy kokainu. Znamená to, že ho bere tolik lidí?
Žijeme totiž ve světě, kde se dá změřit skoro všechno s libovolnou přesností. Jinými slovy, kdo hledá, najde. Mým oblíbeným „objevem“ je ten, kdy jsou na 92 % amerických dolarech nalezeny stopy kokainu. Mohlo by to vyvolat dojem, že jeho užívání je v americké společnosti tak běžné, jako u nás „zajít si po práci na jedno“. Ano, někteří Američané šňupají drogy a z použitých bankovek se pak dostanou rezidua na další kousky – v peněženkách, v bankomatech a tak dále. Moderní věda pak dokáže zjistit i naprosto stopové množství čehokoli a kdekoli. V kriminálce Las Vegas najdou vraha podle jedné buňky. V rámci scénáře se už pak neřeší, jestli se na místo dostala primárním nebo sekundárním přenosem.
Lidé totiž mají nejenom problém pochopit rozlehlost vesmíru, ale i opačně malá čísla. Jakmile dojde na svět buněk, virů a molekul, je to pro většinu lidí stejná španělská vesnice jako světelné roky vzdálené galaxie. Když jim ale nějaká chytrá mašinka řekne, že něco někde je... Jenže kolik je „větší než malé množství“? Jedna molekula, pět, tisíc nebo miliarda? To už přístroj nepoví. Přesto však může rozhodnout o osudu každého z nás, a to nemusíme být ani olympijští sportovci.
