Podobné zprávy se objevují už od doby, kdy k Marsu začaly létat první družice. Ze svého dospívání v devadesátých letech si zřetelně pamatuji na fotografii povrchu Rudé planety, na které byla vidět lidská tvář, která dokonce měla pod jedním okem slzu. Tato zajímavá hra světla a stínu stála za mnoha odvážnými teoriemi o dávno zaniklé civilizaci, která z nějakého důvodu vytesala několikakilometrový obličej do hory. Zkrátka případ přesně jako pro Daniela Jacksona z Hvězdné brány. O tři dekády později je náš vesmírný soused poset nejrůznějšími sondami a prohání se po něm dron jako na leteckém dni. Záplava pořízených materiálů pak ani nevyžaduje moc velkou představivost, aby se na nich začaly objevovat věci, které tam ve skutečnosti nejsou.
Čtení tiskových zpráv z NASA pak namísto informací o objevech obsahují dementi toho či onoho s vysvětlením jevu pomocí fyziky ze základní či střední školy. Pokud by zůstalo jen u sociálních sítí a bulvárních médií, pak by se ani nedalo na někoho zlobit. Přeci jenom schopnost snít, fabulovat a představovat si vysoce nepravděpodobné scénáře je neméně cenná než schopnost postavit raketu, která na Mars skutečně doletí.
Máme rádi houby
Problém je, když se takový přístup objeví na místě, kde nemá co dělat. Autoři článku na thenextweb.com si povšimli tohoto „vědeckého“ článku. Ten vypadá na první pohled velice seriózně, jeho strohý vědecký jazyk je v naprostém kontrastu s úderným sdělením palcových titulků.
Do dekódování složitě znějících frází v tomto pamfletu se ostatně můžete pustit sami, je to větší zábava, než jak to zní. Dozvíte se, že útvary na fotografiích připomínají pýchavky, jejichž velikost a umístění se mění v průběhu jednotlivých solů, tedy marsovských dnů. To lze jednoduše vysvětlit opět odlišnými světelnými podmínkami, ale práce namísto toho nabízí kvanta nesouvisejících faktů o houbách, například to, že jsou schopny růst i v silné radiaci. Stejně zajímavá je i meta-analýza autorského týmu týmu, který čítá celkem 11 lidí. Většinu z toho se nedaří dohledat, což ale nemusí nic znamenat, třeba jen neradi sociální sítě. Jedno z jmen pak ukazuje na autora konspiračních webů, kde se vší vážností tvrdí, že skutečnou úlohou NASA je zabránit lidem zjistit pravdu o mimozemském životě. Tím je celá záhada hub na Marsu vyřešena.
Křehká podstata vědy
Bylo by to vlastně i docela vtipné a vhodné jako materiál pro aprílový žertík. Jenže mnohá média pojala zprávu vážně a po amplifikačním působení sociálních sítí žije spousta lidí v přesvědčení, že houby jen čekají na to, až je sklidí první turnus vesmírných turistů z cestovní kanceláře Elona Muska. Zmiňovaná práce samozřejmě neprošla oponenturou a ani se nedočkala publikování v nějakém opravdu významném časopise. Přesto však musí být věda otevřená i takovýmto hloupostem, což je její největší slabina i přednost.
Ze všech historických momentů to demonstruje například snaha Louise Pasteura prosadit mikrobiologii coby vědní obor. Jeho výroky, že některé nemoci způsobují organismy tak malé, že je nelze vidět pouhým okem, považovali za vtip a Pasteura za najatého baviče věrně předvádějícího vyšinutého vědce. Takže zatímco se nám může věda zdát jako rigidní soubor pouček, zákonů a rovnic, pravý opak je pravdou. Vedle hub na Marsu to přináší i vážnější problémy, zvláště když během probíhající pandemie hledáte nějakou jasnou odpověď a namísto toho dostanete tři odporující si teorie. Jediné dogma vědy je, že žádné dogma nemá.
Stejně tak sem patří sci-fi literatura, některé televizní kanály nevysílají nic jiného než fantasmagorické kombinace fantazie a skutečné vědy a neméně k tomu přispívají nevěrohodní vědci tvrzením, že vznik života je tak snadný. Nejen Mars, ale i Venuše a měsíce Jupitera a Saturnu by měly být plné života.
Źivot je tak složitý a komplikovaný, že pokud náhodou vznikl na Zemi, tak jeho pravděpodobnost aspoň pro Galaxii je vyčerpána.