Co očekávat od pravidelných návštěv dentální hygieny?

Jak naši pravidelní čtenáři již ví, připravili jsme si pro vás čtyřdílný seriál Dočista do čista – s Adélou Gruberovou, který je rozdělen na tři hlavní pilíře. První dva díly byly zaměřeny na nejčastější otázky, které by vás mohly napadnout ještě před návštěvou dentální hygieny – pokud jste nestihli náš první díl, můžete si jej připomenout, stejně jako pokračování v podobě druhého dílu.

Dnešním dílem se společně dostáváme ke druhému pilíři – co očekávat od pravidelných návštěv?

O Adéle Gruberové Bc. Adéla Gruberová stojí za vznikem nové ordinace dentální hygieny zubnisvet.cz. Dentální hygienu vystudovala v Praze na 3. LF Univerzity Karlovy v roce 2017. Od té doby se naplno věnuje své profesi, která je zároveň jejím koníčkem. Zkušenosti získávala v Praze na mnoha klinikách a pravidelným absolvováním školení a přednášek. Protože je dentální hygiena nesmírně důležitá nejen pro ústní zdraví, ale dokáže ovlivnit i celkové zdraví člověka, snaží se motivovat pacienty nejen v ordinaci, ale i prostřednictvím instagramového profilu @brunetin_zubni_svet i v podcastu Z(h)UBY.

Máme za sebou první dva díly, které byly obecnější, ale zmínili jsme i „virtuálního“ pacienta Jozefa, který to tak trochu zanedbal – řeknu to slušně. Je příkladem pacienta, který k tobě přichází poprvé. Jaké služby může očekávat ve tvé ordinaci?

Pokud ke mně někdo přijde úplně poprvé, čeká ho vstupní dentální hygiena, která se od opakujících se kontrol trochu více liší. Potřebuji zjistit spoustu informací, abych s ním dokázala pracovat a abychom oba dva chápali souvislosti.

Nejdříve si spolu projedeme anamnézu. Zajímají mě, světe div se, i když jsem „jen“ dentální hygienistka, všechny pravidelně užívané léky, prodělaná onemocnění, úrazy, operace. Ne všichni si totiž uvědomují, že profesionální dentální hygiena je jeden z nejnáročnějších výkonů, pokud jde o krvácivost a bakterémii (kolování bakterií v krevním řečišti). Ale aby se nikdo nebál – děje se to běžně i při čištění zubů, proto je důležité, abychom v ústech neměli přemnožené bakterie. A tím se opět dostávám k pravidelné péči a prevenci, ale nechci se v tom motat.

Dále mě zajímá, kam a jak často chodí pacient k zubnímu lékaři, zda podstoupil nějaké stomatologické zákroky – ortodontickou léčbu, trhání osmiček, implantaci – a jestli se něco v dohledné době plánuje. Speciálně u pana Jozefa mě zajímá, jak dlouho nebyl na preventivní prohlídce, proč nechodil na dentální hygienu a jestli má nějaký problém. Tudíž se doptám na bolest zubů, citlivost na studené, teplé, kyselé či sladké, zda pozoruje krvácení dásní, jestli je kuřák, kolik kávy, čajů, kyselých a sladkých potravin a nápojů konzumuje atd.

Poté si ho položím na křeslo a ano, v mé ordinaci se ve většině případů leží. Jozefovi dám do ruky zrcátko, aby mohl sledovat, co dělám, a měl jistotu, že se kdykoli může podívat. Do úst mu vložím optragate – jednorázový rozvěrač – a začínám pracovat.

Nejdříve si vše vyfotím, vyšetřím stav dásní, podívám se, v jakém stavu jsou zuby a okolní struktury. Všechno mu ukazuji, popisuji, vysvětluji, chválím a kárám. Poté obarvíme zubní povlak „práskačem“ (smích), jak už všichni ví, a ti, kteří mě znají, vědí, že před kouzelnou fialovou vodičkou neuniknou a že nemá smysl mi lhát. Jedná se o roztok, gel nebo tablety (které si můžete pořídit i domů), které zvýrazní místa s nedostatečně vyčištěným povlakem. Bakterie v povlaku totiž toto barvivo na sebe vážou a podle stáří, zralosti a kyselosti se zabarví – růžově (čerstvý povlak) nebo fialově (několik dní starý povlak). Já vlastně nemusím vůbec nic říkat, protože vidíte sami, jak efektivní jste při čištění. Výhodou pro mě je i to, že přesně vím, kde musím při následné profesionální hygieně zůstat déle – tedy vodítko pro vás i pro mě. Opět si všechno nafotím.

Pokud si Jozef přinesl na ošetření své kartáčky, následuje srovnání mezi jeho technikou čištění, detektorem povlaku a mou technikou. Čištění si názorně ukážeme přímo v ústech, vysvětlíme si, co s čím dělat, jak moc tlačit atd.

Pak následuje odstranění všeho, co v ústech být nemá – povlaku, pigmentace a čerstvě mineralizovaného zubního kamene pomocí air-flow. Air-flow si představte jako vysokotlaké čištění auta – proud vody, vzduchu a čisticího prášku. Díky tomu se dostanu do všech možných prohlubní, rýh, jamek, mezizubních prostor a při použití prášku určeného pro poddásňové čištění i do dásňového žlábku. Mohu to dokonce namířit i proti dásni nebo jazyku, takže obavy, že bych poškodila zub, nejsou na místě.

Následně odstraním co nejvíce zubního kamene, kolik mi čas a Jozef dovolí. Protože ano – nejsem schopná během jedné hodiny dentální hygieny odstranit to, co si tam budujete a pěstujete několik let. Navíc to nemusí být úplně příjemné. Příjemnost či nepříjemnost ošetření na dentální hygieně se nedá paušalizovat, protože v tom hraje roli mnoho faktorů – práh bolesti, stav, ve kterém přijdete, strach, ruce hygienistky, vybavení, se kterým pracuje atd. Zubní kámen odstraňuji kombinací ultrazvuku a ručních nástrojů.

A teď nastává otázka, v jakém stavu vlastně přijdete a co všechno zvládneme. Každopádně je postup stejný – je třeba dojít nejpozději do měsíce na dočištění. Potřebuji mít jistotu, že je vše odstraněno, nebo potřebuji ještě další kameny odstranit. Také potřebuji vědět, zda čistíte tak, jak chci, a určitě budeme přeměřovat mezizubní kartáčky.

Po odstranění povlaku, pigmentů a nánosů zubního kamene si zuby znovu lehce očistím pomocí air-flow. Následuje zkouška průchodnosti mezizubních prostor a kalibrace – tedy měření správné či spíše potřebné velikosti mezizubního kartáčku.

Opět fotka do „rodinného alba“ a konečně přichází pozice vsedě, vypláchnutí a prostor na dotazy.

Pacient Jozef si hraje na drsňáka, ale bojí se bolesti. Logicky, nemá žádnou zkušenost. Vím, že před začátkem ošetření mi vždy řekneš, že kdyby něco, mám křičet. Co to ale vlastně znamená? Když řeknu, že mě něco bolí, předpokládám, že výsledek nebude tak dokonalý. Nebo bude, jen ti to zabere více času?

To opravdu myslím vážně (smích)! Ještě ale na mě nikdo nekřičel, spíš to bývá takové „aaa… eeeh… ohhh“ (smích). Raději se na mě budete mračit, než abyste mi doopravdy řekli, že to nezvládáte.

Od té doby, co mám ergonomické lupové brýle, které mi neskutečně pomáhají v kvalitě ošetření, ale vám spíš „přitěžují“, protože jsem ještě větší detailistka než dřív, vidím periferně jen žmoulající si prsty, zatínání rukou, kroucení nohou apod. Proto ještě víc kladu důraz na to, abyste mi v případě, že to, co dělám, nebude k vydržení, opravdu buď zvedli levou ruku, nebo zakřičeli. Hlavně prosím necukejte hlavou, což někteří dělají velmi rádi – a to je to nejhorší, co můžete dentální hygienistce udělat.

Aby to nevyznělo, že se na vás během ošetření vůbec nedívám – to rozhodně ne. Samozřejmě, že se podívám. Hodně se ptám a občas zkontroluji, že je vše v pořádku. To, že to bolí, je způsobené stavem, ve kterém máte ústa. Když na mě tedy někdo „zařve“, popravdě… na chvíli přejdu na jinou část úst, na jiný zub, ale ano, zkouším se na to místo ještě vrátit. Potřebuji toho odstranit co nejvíce a ideálně do hladkosti a dokonalosti.

Proto se může stát – a často se to stává – že pokud přijdete ve velmi zanedbaném stavu a zubní kámen je tak mineralizovaný, že by na něj bylo potřeba hornické náčiní, není se čemu divit, že hygienistka během jedné návštěvy odstraní zubní kámen jen v dolní čelisti a na horní čelist bude nutné přijít znovu, co nejdříve, klidně i druhý den. Poté je třeba se vrátit na dočištění za 14 dní až měsíc.

A ano – to, že hygienistka stihne jen dolní čelist, neznamená, že budete hradit poloviční cenu dentální hygieny.

Takže abych odpověděla na tvoji otázku – jestli výsledek nebude dokonalý nebo mi zabere více času? Ano… nebude dokonalý, protože nechci jít přes bolest. Ale i tím, že odstraním jen část zubního kamene a naučím tě správně čistit, už se nám dáseň v okolí začne hojit, otok částečně splaskne a tím zmizí i část bolesti. Při další návštěvě budu moci dočistit zbytek, i když to možná bude opět trochu nepříjemné.

V tomto případě je ale nutné myslet na to, že dočištění nemůže být odloženo na příliš dlouhou dobu.

Pan Jozef má za sebou první ošetření, ale přijít má paní Zuzana. Ta už nějakou zkušenost má, ale explicitně se vyjádřila, že její poslední zkušenost byla špatná, protože ji ošetření bolelo. Jak důležitý je pro tebe úvodní rozhovor, aby ses na pacienta „nacítila“ a zvolila postup, díky kterému se k tobě paní Zuzana opět vrátí? A máš nějaké procento, kolik pacientů, které vidíš poprvé, se ti vrací a kteří takzvaně „odpadnou“?

Jak už jsme se bavili před chvílí, ten úvodní rozhovor je nesmírně důležitý, protože díky němu dokážu zjistit, co pacientovi konkrétně vadilo, kdy ošetření proběhlo, kde bylo, co hygienistka dělala a jestli to byla první zkušenost, nebo opakovaná.

To všechno mě vede k tomu, že třeba lehce otočím svůj rituál, případně se více ptám, zpomalím a více zkouším a ukazuji, co dotyčný zvládne a co už je moc. Celkově jsem ohleduplnější, a jakmile vidím, že je vše v pořádku, přejdu na své obvyklé tempo (smích).

Když jsem začínala pracovat, nenesla jsem úplně dobře, že mi někteří pacienti odpadli, ale teď? To je cesta každého z nich. Já se jim snažím dát to nejlepší ze sebe – ať už po odborné, tak po osobní stránce, po stránce přístupu – a to, jestli to přijmou, pochopí a přijdou znovu? To už je čistě na nich.

Je pravda, že pracuji sedm let a za ta léta jsem se setkala s různými lidmi a situacemi, které mě posunuly jak v komunikaci, tak v tom, co po pacientech chci a můžu chtít. Proto mě neustále napadají různé motivační a komunikační fráze, což nejvíc pozoruji při ošetřování dětí. Tam mě občas napadne opravdu všechno možné (smích).

U dětí se mi krásně ukazuje, že vlastně nemám přesně zarytý postup ošetření, že bych u všech postupovala vždy stejně a se stejnými argumenty. Ke každému proto přistupuji individuálně.

A co se týče „odpadovosti“? Mám ji kupodivu minimální. To se mi teď hodně potvrdilo díky mé vlastní ordinaci. Po roce a půl, co nejsem na klinice, si mě nacházejí klienti, kteří chtějí chodit jen ke mně. A to je ta největší odměna – znamená to, že to asi dělám správně, že se u mě cítí komfortně a že i když během toho roku a půl byli u jiné dentální hygienistky, nakonec si mě vyhledali zpět.

Takže procento odpadlíků by teď bylo hodně zkreslené, protože můj diář momentálně roste díky mým věrným klientům, doporučením, Instagramu a podcastu. Kapacitu na nové věrné ale stále mám a budu mít, protože chystám další projekt.

Co přesně ti pomáhá k tomu, aby bylo ošetření co nejméně bolestivé, když opomineme spolupráci pacienta? Je to nějaké vybavení, které je nadstandardní? Můžu zmínit třeba brýle s lupou, které používáš, nebo AirFlow. Existuje mezi AirFlow lepší a horší varianta? Jak moc souvisí kvalita vybavení ordinace dentální hygienistky s tím, jak bolestivé ošetření bude?

Moje zlaté ručičky (smích). Ne, dělám si srandu… možná trochu.

Když hodně opomeneme spolupráci pacienta, stav, ve kterém přichází, a také to, zda jde poprvé, jestli se bojí atd., tak je to vždy o přístupu konkrétní hygienistky – o tom, jak se navnímá na daného pacienta a podle toho postupuje. Můj postup ošetření, jednotlivé kroky, které dělám, jsou ve většině případů (99 %) stejné, ale vždy se přizpůsobuji aktuálnímu stavu v ústech a konkrétnímu pacientovi. Pokud mě například upozorní, kde má citlivé místo, kde ho dásně více bolí, více krvácí, nebo kde se bojí dotyku, tomu přizpůsobím svůj přístup.

Od toho se odvíjí i to, kde začnu. Většinou volím takový postup, aby si na mě pacient nejprve zvykl – ať už na pocit přístrojů a nástrojů v ústech, nebo na mou přítomnost. Ale ano, i když může mít dentální hygienistka sebelepší vybavení, pokud má „levé“ ruce a její ošetření je nepříjemné, je to problém. To je asi to nejpodstatnější.

Pokud ale máme šikovnou hygienistku, pak samozřejmě záleží i na tom, s jakým vybavením pracuje. Proto jsem si já ve své ordinaci zainvestovala do kvalitního vybavení – například ohřev vody u air-flow a odstraňování kamene pomocí ultrazvuku. Menší hluk vycházející z kmitu ultrazvuku, možnost používání nejjemnějších air-flow prášků (alias „sladidel“) a kombinace s lupovými brýlemi, díky kterým jsem mnohem přesnější a preciznější – to vše dohromady vytváří pocit „wellness“.

Ale ano, musíme brát v potaz, že pokud někdo jde na dentální hygienu poprvé, ošetření bude pravděpodobně trochu nepříjemné. Každý máme jiný práh bolesti, jiný problém a jiný strach.

Ještě bych podotkla, že pokud dentální hygienistka spolupracuje se zubním lékařem a má ho přímo vedle sebe v ordinaci, je možné ho požádat o aplikaci anestezie.

Skoro se mi až chce vrátit se k otázce z prvního dílu: podle čeho pacient pozná, jaký servis může očekávat? Pokud se dozvím, že ordinace nabízí AirFlow, jak poznám, jestli je to ta lepší, nebo horší varianta? Je za tebe vhodné, aby se pacient dopředu ptal na takové podrobnosti, nebo má třeba hledat odpovědi právě v různých certifikátech, které určují kvalitu kliniky?

Tohle je otázka, kterou řešíme dnes a denně mezi námi, hygienistkami. Vlastně ty rozdíly v ošetření laik úplně nepozná. I když je pravda, že pacienti, kteří ke mně chodí už sedm let, procházeli se mnou různými klinikami, různými vybaveními a došli se mnou až ke mně do mé vlastní ordinace, jsou nejvěrnějším vzorkem toho, že cítí rozdíl.

Ošetření je pro ně stále příjemné, ale jako benefit vnímají, že voda je během ošetření teplá, že je žádný prášek při air-flow neštípe do jazyka a ultrazvuk není tak pisklavý a je ve výsledku příjemnější.

Když to vezmeme popořadě – u air-flow jsou cítit rozdíly v teplotě vody, v prášku, který hygienistka používá, v tlaku, se kterým jsou zuby čištěné, a také v tom, jestli je člověk celý zaprášený nebo má podrážděné dásně.

Ano, za mě platí, že kvalitní dentální hygiena se bez air-flow udělat nedá. Takže ano, může to být vodítko – pokud dentální hygienistka nepískuje, nechodila bych k ní.

Teď mě asi kolegyňky ukamenují, ale je to čistě jen můj názor, moje sedmiletá zkušenost. A když se principiálně zamyslíme nad tím, co air-flow je – představme si, že chceme z pneumatiky auta, ze vzorku, umýt všechno bahno. Pokud na to vezmeme vysokotlaké čištění (vapku) = air-flow, dostaneme špínu z každého záhybu. Zatímco pokud bychom použili kartáč a nějakou čisticí pastu (což je v dentální hygieně depurace), tak se prostě všude nedostaneme.

Takže jsme u kvality. A s kvalitou se pro mě pojí i detekce povlaku pomocí detekčních roztoků nebo gelů. Díky nim vidíme, kde jsou přítomné bakterie = povlak, a můžeme se cíleně zaměřit na ta místa.

Air-flow a detekce povlaku by měly být základem kvalitní dentální hygieny.

Zmíním nějaké nástroje, které používáš a které vyloženě nemusím. Prvním nástrojem je něco, co působí (a vypadá) jako šmirgl papír, a kterým dočišťuješ mezizubní prostory, kam se nedostane ultrazvuk. Jak se prosím tě tento nástroj odborně jmenuje a proč jej některé dentální hygienistky vlastně nepoužívají? A taky, můžeš mi říct, kde jej v ordinaci skladuješ? To jen že bych se zastavil, až budeš mimo ordinaci a pečlivě ho před svojí další návštěvou zlikvidoval.

(Smích) A já přesně vím, jaký výraz a jaké napětí z tebe v tom momentě vychází (smích).

Takže „šmirgl papír“ je flexibilní scaler. Je to tenký plíšek s perforací, kdy jedna strana je hladká a druhá brusná, abychom hladkou stranou mohli sklouznout do mezizubního prostoru. Moje oblíbená pomůcka. Proč? Protože se nám opravdu hrot ultrazvuku nedostane do bodu kontaktu a těsně pod bod kontaktu, zejména u dolních řezáků, kde se tvoří nejvíce zubního kamene.

Do tohoto bodu se mnohdy nedostanu ani se scalerem, což většina pacientů nazývá „háčkem“, kterým se zubní kámen dočišťuje. Ten tvůj oblíbený „plíšek“ je vlastně alternativa zubní nitě, která by měla celou boční plošku zubu stírat a čistit. Pokud nit nepoužíváme, nebo ji používáme nepravidelně a neděláme s ní mechanický stěr, pak musím sáhnout po plíšku, abych očistila celou boční plošku zubu.

A proč jej některé hygienistky nepoužívají? To je otázka spíš na ně (smích). Já si stojím za tím, že by flexibilní scaler měla používat každá hygienistka, která chce svoji práci odvádět precizně.

Bohužel – nebo bohudík – s pořízením lupových brýlí si s „plíškem“ hraju ještě víc, protože toho vidím moc (smích). A kde ho mám? To ti neřeknu!

Představme si pacienta Martina, který k tobě chodí již několik let. Ví, co očekávat, je spokojený, ale stále přemýšlí nad tím, co by mohl doma dělat lépe. Existuje nějaký tip, co může dělat více než jen kvalitně čistit? Co třeba ten „šmirgl papír“ – mohl by jej doma používat také, nebo by si akorát poškodil zubní sklovinu? Nepočítám samozřejmě kvalitní kartáček, mezizubní kartáček/nit a jednosvazkový kartáček, to je prostě základ…

Pokud vezmeme v úvahu, že má někdo opravdu manuální kartáček, mezizubní kartáčky, nit a jednosvazkový kartáček, a chtěli bychom domácí péči posunout a ulehčit si ji, tak „šmirgl papír“ to rozhodně není! Nedá se sehnat domů… doufám (smích).

A hlavně – s tímhle nástrojem bychom si mohli opravdu hodně ublížit. Ať už tak, že si rozřízneme dáseň, nebo tak, že si poškodíme sklovinu. A jak víme, nová nám už nedoroste. Poškrábaná sklovina se navíc hůře čistí a kromě toho, že se může více kazit a zanášet zubním kamenem či pigmentací, může být zub i citlivější. Takže opravdu ne!

Posunout domácí péči ale můžeme například tím, že si pořídíme elektrický kartáček. U toho bych jen upozornila, že není elektrika jako elektrika a že na trhu máme pouze dvě kvalitní značky. Jakékoli alternativy – byť levnější, stylovější, lákavější, propagované v různých influencerských reklamách – opravdu nefungují tak, jak by měly.

Dalším posunem může být nějaký remineralizační krém na zuby. Připodobním vám to ke krému na ruce. Existují totiž gely a krémy, které se nanášejí na povrch zubu po vyčištění, ideálně na noc, a obsahují vysoké koncentrace vápníku nebo kombinaci vápníku a fluoridů. Díky tomu dodávají do povrchu zubu potřebné minerály, které během dne ztrácíme kvůli naší životosprávě.

Něco z mé historie. Když jsem byl poprvé na DH, ještě dlouho předtím, než jsem tě poznal, odcházel jsem trochu vyděšený. Návštěva probíhala tak, že mi slečna ukázala model zubů, vyndala asi 150 kartáčků a učila mě, jak si zuby správně čistit. Dozvěděl jsem se, pod jakým úhlem čistit, jak používat mezizubní kartáčky, jednosvazkový kartáček, pak proběhlo ošetření a odcházel jsem domů. Doma jsem zjistil, že si pamatuji sotva polovinu věcí. Je podle tebe vhodné zahltit pacienta spoustou detailů, nebo postupovat nějak jinak, třeba postupně? A co třeba nějaký obecný manuál, nepřemýšlela jsi, že bys takový vytvořila a posílala ho e-mailem svým pacientům? Nebo máš místo manuálu svůj naučný podcast Z(h)UBY?

Jestli sis pamatoval polovinu, tak klobouk dolů (smích). Většinou si totiž pamatujeme tak 5 % informací (smích).

Taky jsem taková byla, asi první půlrok mé praxe po škole, ale hodně rychle jsem zjistila, co má a nemá smysl. Takže model zubů používám zřídka, protože základem je ukázat vše přímo v ústech pacienta a ideálně ho nechat si to všechno vyzkoušet – protože trénink dělá mistra.

Ke každému přistupuji individuálně – podle stavu, manuální zručnosti, schopnosti a zájmu se naučit to, proč vlastně na dentální hygienu přichází. Pokud někdo nikdy nepoužíval mezizubní pomůcky a sotva zvládá techniku s manuálním kartáčkem, nebudu ho hned zahlcovat miliony pomůckami, ale začneme postupně.

Je to jako ve fitku – taky při první lekci s trenérem neprocvičíte celé tělo, ale zaměříte se na jednu podstatnou věc. Takže jdu postupně, přidávám pomůcky, nebo naopak ubírám – vždy podle stavu a zručnosti pacienta.

O manuálu jsem nepřemýšlela, možná dobrý podnět k zamyšlení. Zatím mi ale stačí to, co vám předám v ordinaci – a třeba i náš podcast :) Protože tam říkáme informací víc než dost.

Navazuje na to další moje zkušenost s tebou. Zpočátku jsme se společně radovali z malých úspěchů, třeba když mi nekrvácela celá pusa po použití mezizubního kartáčku. Pak jsme se radovali, když mi nekrvácel ani jeden zub. Postupem času jsme se dostali k tomu, že chvála je opravdu za odměnu, když jsou zuby v perfektním stavu. Došlo mi, že tyto postupné krůčky mě silně motivovaly se postupně zlepšovat, abych odcházel s pochvalou, jejíž získání je postupně náročnější a náročnější. Je tohle ta správná cesta?

Opravdu tě to tak silně motivovalo? Takže to asi dělám správně, aniž bych věděla, jak moc náročná jsem (smích).

Ne, já moc dobře vím, jak náročná jsem, a vím, co z tebe potřebuji vykřesat, protože oba víme, v jakém stavu jsi to měl. Takže ano… je to dobrá motivace a funguje.

Už víme, že můžeš provádět i poddásňové čištění parodontologických pacientů. Vysvětlíš našim čtenářům, v čem se liší deep scaling od běžného ošetření? Jsi schopna zvládnout všechny 4 kvadranty na jedno sezení? A pokud ne, s jakým odstupem (nejpozději) se musí ošetření dokončit, aby byla nejvyšší šance, že dobře dopadne?

Deep scaling se od běžné dentální hygieny liší tím, že se provádí pouze u parodontologických pacientů, u kterých je sondáž parodontologickou sondou hlubší než 5 milimetrů. Jedná se o zákrok, který se většinou provádí na doporučení zubního lékaře nebo parodontologa, protože, jak víme, dentální hygienistka je prodlouženou rukou zubařů a zejména specialistů v parodontologii.

Provádí se převážně v lokální anestezii aplikované zubním lékařem, což ale neznamená, že by deep scaling nešel provést i bez anestezie – a už jsem jich několik udělala. Není pravidlem, že se musí provádět v celé ústní dutině a u všech zubů – mohou se takto čistit třeba jen tři zuby. Většinou by měl následovat po klasické dentální hygieně.

A o co vlastně jde? Jde o čištění parodontologických kapes. Pokud si představíme, že kolem každého zubu máme všichni dásňový žlábek – příkop nebo okap (jako na střeše), který má ve zdravém stavu hloubku 3 mm, pak při určité kombinaci faktorů může dojít k jeho prohloubení v důsledku parodontózy. Pokud se zánět dásní neléčí, tento „příkop“ se může prohloubit až na několik milimetrů, a v takovém případě ho už pacient při domácí hygieně není schopen vyčistit.

Množí se tam bakterie a zubní povlak, vzniká zubní kámen pod dásní, dochází k destrukci vnitřní stěny dásně tohoto „příkopu“ a hromadí se tam odumřelé epitelie, bakterie a toxiny. Tento prostor je nutné vyčistit, aby bylo možné zub zachránit – jinak dochází k úbytku kosti, viklavosti zubu, hnisání a nakonec ke ztrátě zubu.

Jako hygienistka se tedy musím do tohoto prostoru dostat, což může být hodně nepříjemné, a každou stranu zubu důkladně očistit, propláchnout a vydezinfikovat. Cílem je, aby se nám kapsa například z hloubky 10 mm zahojila zpět na 3–4 mm.

Tento prostor čistím dlouho a důkladně – nejprve pomocí ultrazvuku, který všichni známe z klasické dentální hygieny, a následně pomocí speciálních nástrojů zvaných kyrety. Ty jsou různě barevně označené podle ošetřované plošky a skupiny zubů v ústech. Mají pouze jednu pracovní plochu a jsou různě zahnuté, abychom se dostali opravdu i na nejzadnější plošku poslední stoličky.

Tímto nástrojem se provádí typický škrabavý pohyb, kterým čistíme a zahlazujeme povrch kořene zubu a celou parodontální kapsu od všeho, co tam být nemá. Následně se celý prostor propláchne peroxidem vodíku a chlorhexidinem a aplikuje se hojivý gel.

Z mých zkušeností je samozřejmě nejlepší vyčistit během jedné návštěvy všechny kapsy, ale občas je zákrok tak náročný, že se musí výkon rozdělit – pacient totiž může na křesle ležet i tři hodiny. V takovém případě rozdělujeme výkon na dvakrát, přičemž návštěvy probíhají ve dvou dnech po sobě nebo maximálně s týdenním odstupem. Čím dříve, tím lépe.

Jak často je nutné po deep scalingu nasadit krytí antibiotiky jako podpůrnou léčbu?

Antibiotika se nasazují buď u pacientů, u kterých se stav ne a ne zahojit a přetrvávají hluboké parodontální kapsy, u rizikových skupin pacientů – tedy když se spojí celková onemocnění a parodontóza, nebo u pacientů, jejichž stav je velmi vážný.

Vždy je to na indikaci zubního lékaře. Z mé zkušenosti jsem se setkala s antibiotickou clonou přibližně u třetiny případů, kteří mi prošli pod rukama.

Vím, že jako dentální hygienistka úzce spolupracuješ s parodontoložkou, MUDr. Terezou Urbánkovou, ke které docházím i já. Jak důležité (a možná určující?) pro tebe toto setkání bylo?

Poznala jsem skvělou parodontoložku a co si budeme povídat – parodontologů moc není a ještě méně je těch skutečně schopných.

Tereza mě postupně na klinice, kde jsme spolu pracovaly, cvičila stylem: „Pošlu jí tam různé stavy a postupně budeme přitvrzovat (co se hloubky parodontálních kapes týče) a uvidíme, co ta holka zvládne“ (smích).

No a došlo to až do bodu, kdy mi posílala pacienty s 10mm kapsami – což je fakt centimetr prostoru mezi zubem a dásní – a zpětná vazba byla, že naše spolupráce funguje a že je na mě pyšná!

Naše setkání nakonec vyústilo v to, že jsme Terezu pozvaly do našeho podcastu, kde se díl o parodontologii stal jedním z nejúspěšnějších. A dostat od ní pochvalu? To je pocta.

Dnešní díl je u konce. Je něco, co bys ještě chtěla našim čtenářům předat, a v dnešním dílu na to nezbyl prostor?

Když jsme u průběhu léčby, může se stát, že se okolí některého zubu po hloubkovém čištění nezahojí tak, jak bychom chtěly – a to je zcela normální. Hojení totiž ovlivňuje více faktorů než jen samotné vyčištění zubů.

Roli zde hraje i postavení zubů, jejich zatížení, struktura skloviny… Proto si spousta lidí v pozdějším věku nechává nasadit rovnátka – protože nechtějí o své zuby přijít. :)

A jak sám víš, parodontóza není problém jen pro lidi 50+, ale i pro mladší generace. Kromě tebe mám teď v živé paměti i 27letou pacientku, která ke mně na dentální hygienu dorazila poprvé v životě s tím, že už by to asi chtělo a že by chtěla rovnátka.

Rovnátka přitom měla už v pubertě, ale za posledního půl roku si všimla, že se jí mezi horními středními řezáky začala tvořit mezera, kterou tam nikdy neměla – a že by to chtěla srovnat. Ta mezera se jí zvětšila na 2mm prostor, což bylo bohužel způsobené ústupem kosti v důsledku zánětu a nepoužívání mezizubních kartáčků.

Takže ano, nejčastěji se na parodontózu (kromě rentgenových snímků) přijde tak, že pacient přichází s tím, že mu některý zub „povylézá“, rozestupuje se nebo ztrácí své místo oproti dřívějšímu postavení.

Zjištění, že je to důsledek parodontózy, bývá často velký šok. Takže prevence!

Adélo, moc děkuji! V příštím díle se zaměříme na udržovací fázi DH!