Před čtyřmi roky jsme se „tátovi z BBC“ smáli. Teď jsme jako on

Glosa
Před čtyřmi roky jsme se „tátovi z BBC“ smáli. Teď jsme jako on
Fotografie: Standsome Worklifestyle, unsplash.com

Zatímco si v těchto dnech naše země a Evropa připomíná rok od začátku pandemie, dnes se zaměříme na zcela jinou událost. I když je spíše humorná, se současnou situací do jisté míry souvisí. Všichni si tak můžeme říci: Je suis BBC Dad.

Březen 2017 není tak daleko, ale přesto se to dnes zdá jako jiné století. Na mobilenetu jsme tehdy řešili například a na BBC dával profesor Robert Kelly rozhovor týkající se Koreje. Na jeho obsah si už dnes ani nikdo nevzpomene, tedy až do chvíle, kdy se rozrazily dveře, do kterých vtrhly dvě děti.

Zdánlivě bezvýznamná scénka zaplavila sociální sítě a spustila vlnu diskusí. Řešily se v nich i čistě praktické otázky, například jestli na sobě měl profesor vůbec kalhoty, protože nevstal od stolu. Podle svých slov měl, jen chtěl být profesionální a dokončit rozhovor. Ještě zajímavější pak bylo, že banální scénka usvědčila některé z předsudků, když ženu běžící za dětmi považovali kvůli jejímu asijskému původu za služku či chůvu, zatímco se jedná o právoplatnou manželku.


Kdo by si v té době pomyslel, že za čtyři roky toto bude každodenní realita většiny z nás. Že i něco tak zkostnatělého, jako je české školství, skočí rovnýma nohama do 21. století a začne dálkově vzdělávat i ty nejmenší děti. A že se život spousty z nás smrskne jen na těch pár obrazovek, co máme doma. Zatímco dříve bylo sledování streamovacích služeb, objednávka jídla z restaurací přes aplikaci a videohovory namísto obyčejného volání zajímavý výstřelek, kterým jste mohli demonstrovat svoji technologickou nadřazenost, dnes je to v podstatě nutnost.

Žijeme sci-fi

Víte, jak poznáte dobrou vědeckofantastickou literaturu nebo filmy? Jsou stejně tak děsivé, jako fascinující a jen těžko se můžete rozhodnout, který pocit ve vás převažuje. Přesně takových bylo i posledních dvanáct měsíců, které přinesly výjevy, které jako by vypadly z nějakého filmu. Kupříkladu si jen tak vykračujete po Václavském náměstí a málem vrazíte do člověka v bílém ochranném oděvu, který anglicky organizuje frontu na testy, jako by se zde natáčel další díl 28 dní poté. Ale absurdní českou verzi, ve které se rodina ptá muže na konci fronty, jestli taky čeká ve frontě na zmrzlinu, kterou prodává cukrárna hned vedle.

Na druhou stranu je každá taková krize příležitost k překonání sebe sama a jiných obtíží. Kupříkladu když jsem před dvanácti lety studoval semestr ve Finsku, naprosto mě fascinovalo, jak snadno můžu získat zápočet jen sledováním přednášek on-line a zasíláním úkolů e-mailem. A jednu zkoušku jsem dokonce zvládl přes Skype. Tehdy mi to v porovnání s českým vysokým školstvím, které znamenalo přeplněné posluchárny a cvičení v bizarní hodiny, připadalo jako učiněný zázrak. A dnes sleduji, jak s naprostou samozřejmostí proplouvá výukou můj syn, kterému je však pouhých šest let.

Stejně tak se změnilo všechno okolo. Zatímco dříve jste v černé kronice četli o mužích, kteří se před školou odhalovali nebo lákali děti do auta, dnes se policie snaží vypátrat toho, kdo školákům na on-line hodině pustil porno.

A trapas „BBC táty“ z úvodu byl dávno překonán kousky, kdy se soudního jednání pokoušelo zúčastnit kotě, které o sobě tvrdilo, že je advokát. Nebo to bylo naopak? V dnešním matrixu si nemůže být jisti ničím.

Související články
Diskuze ke článku
V diskuzi zatím nejsou žádné příspěvky. Přidejte svůj názor jako první.
Přidat názor

Nejživější diskuze