Může to vypadat, jako by si tělo závažnost události uvědomilo až se zpožděním. Ve skutečnosti ale reagovalo od první chvíle. Během samotného nebezpečí jen dostaly přednost činnosti nutné k jeho zvládnutí, zatímco některé tělesné vjemy ustoupily do pozadí. Jakmile hrozba pomine a pozornost poleví, začneme mnohem výrazněji vnímat, co se v organismu celou dobu odehrávalo.
Tělo během stresu přepne do pohotovosti
Jakmile mozek vyhodnotí situaci jako nebezpečnou, aktivuje sympatickou část autonomního nervového systému. Během několika sekund se uvolní adrenalin a noradrenalin, zrychlí se srdeční tep, prohloubí dýchání a zvýší se napětí svalů. Organismus se připravuje na útěk, obranu nebo jinou rychlou reakci, přestože moderním „nebezpečím“ může být také pracovní konflikt, veřejné vystoupení nebo nepříjemná zpráva.
Současně se spouští pomalejší hormonální reakce prostřednictvím takzvané osy hypotalamus–hypofýza–nadledviny. Jejím výsledkem je mimo jiné uvolnění kortizolu, který pomáhá mobilizovat energii a udržet organismus ve střehu. Oba systémy mají společný cíl: na určitou dobu odsunout méně naléhavé procesy a soustředit dostupné zdroje na zvládnutí situace.
Proč se netřeseme hned?
Třes se ve skutečnosti může objevit už během stresující události, například před důležitým projevem nebo při prudkém leknutí. U řady lidí se ale naplno projeví až později. Jedním z důvodů je pozornost. V kritické chvíli mozek sleduje především zdroj nebezpečí a řeší, co má člověk udělat. Jemné tělesné signály mohou být přehlušeny soustředěním, pohybem i silnými emocemi.
Roli může hrát rovněž určitá míra vědomé kontroly. Člověk zatne čelist, sevře volant nebo napne svaly, aby situaci zvládl. Dokud musí jednat, dokáže třes částečně potlačit nebo si jej vůbec neuvědomuje. Když už není potřeba nic řešit, svalové napětí povolí a jemné chvění se stane mnohem zřetelnějším.
Adrenalin nezmizí v jediném okamžiku
Ukončení nebezpečí neznamená, že se celé tělo okamžitě vrátí do původního stavu. Aktivita sympatického nervového systému klesá postupně a určitou dobu mohou přetrvávat zrychlený tep, pocení, napětí i zvýšená dráždivost svalů. Organismus už sice dostal zprávu, že situace skončila, jednotlivé části stresové reakce se však uklidňují různou rychlostí.
Adrenalin a podobné látky navíc ovlivňují svaly a mohou zvýraznit přirozený jemný třes, který má do určité míry každý člověk. Pokud byly svaly několik minut silně napjaté, přidává se také únava. Výsledkem může být chvění rukou, třes nohou nebo pocit, že člověk nedokáže udržet hrnek, přestože bezprostřední nebezpečí už pominulo.
Sympatikus brzdí, parasympatikus se vrací
Po skončení stresoru začíná organismus obnovovat rovnováhu. Do popředí se vrací parasympatická část autonomního nervového systému, která zpomaluje srdeční činnost, podporuje trávení a pomáhá tělu přejít do režimu odpočinku. Nejde však o jednoduché vystřídání dvou systémů, kdy se jeden okamžitě vypne a druhý zapne. Během zotavování mohou být určitou dobu aktivní oba současně.
Právě tento přechod může působit velmi zvláštně. Srdce ještě buší, svaly se třesou, ale současně přichází náhlá únava, slabost nebo potřeba si sednout. Někteří lidé se rozpláčou, jiní se začnou smát nebo cítí prázdnotu. Nejde o nepřiměřenou reakci, ale o chvíli, kdy už mozek nemusí držet veškerou pozornost u řešení hrozby a dovolí tělu i emocím naplno se projevit.
Není pravda, že tělo třesem jednoduše „vytřásá adrenalin“
Oblíbené vysvětlení říká, že se organismus třesem zbavuje přebytečného adrenalinu. Je to chytlavá představa, fyziologie je ale složitější. Adrenalin se odbourává prostřednictvím enzymů a metabolismu, nikoliv mechanickým třesením svalů. Třes je spíše jedním z možných projevů adrenergní stimulace, svalového napětí, únavy a postupného přelaďování autonomního nervového systému.
To neznamená, že bychom měli třes za každou cenu potlačovat. Pokud je člověk v bezpečí, může být příjemnější se posadit, opřít se a nechat reakci postupně odeznít. Není však nutné třes úmyslně vyvolávat ani věřit, že bez něj zůstane stres „uvězněný“ v těle.
Proč se někdo rozklepe více než jiný?
Intenzita stresové reakce je velmi individuální. Záleží na povaze události, předchozích zkušenostech, únavě, spánku i vrozené citlivosti autonomního nervového systému. Třes může zesílit kofein, nikotin, hlad, nízká hladina cukru v krvi nebo některé léky. Výrazněji jej často vnímají také lidé, kteří své tělesné signály pečlivě sledují nebo mají s podobnými reakcemi spojený strach.
Rozklepat se přitom může i zkušený záchranář, lékař nebo jiný člověk zvyklý pracovat pod tlakem. Profesionální vystupování během krizové situace nevylučuje následnou tělesnou reakci. Někdy právě schopnost dočasně odsunout emoce a soustředit se na úkol způsobí, že se napětí výrazněji projeví teprve po jeho dokončení.
Co může v danou chvíli pomoci?
Nejdůležitější je dostat se do bezpečí a dát tělu čas. Pomoci může posadit se, opřít chodidla o podlahu a dýchat klidně bez snahy o přehnaně hluboké nádechy. Užitečné bývá také napít se, zahřát se, povolit čelist a ramena nebo se krátce projít, pokud nehrozí závrať či pád. Cílem není reakci silou zastavit, ale vytvořit podmínky, ve kterých může postupně odeznít.
Často pomůže i obyčejné pojmenování situace: tělo je stále rozrušené, ale nebezpečí skončilo. Jakmile mozek přestane samotný třes interpretovat jako další hrozbu, může se začarovaný kruh obav a dalších stresových příznaků přerušit. Po mimořádně náročném zážitku může únava, napětí nebo rozladění přetrvávat i několik hodin.
Kdy už nemusí jít jen o stres?
Krátký třes po silném rozrušení bývá běžnou fyziologickou reakcí. Lékařské vyšetření je však vhodné, pokud se třes objevuje opakovaně bez zjevného stresu, postupně se zhoršuje nebo přetrvává dlouhodobě. Příčinou mohou být například poruchy štítné žlázy, nízká hladina cukru, nežádoucí účinky léků, neurologické onemocnění nebo nadměrné užívání stimulantů.
Okamžitou pomoc je potřeba vyhledat, pokud se třes objeví společně s bolestí na hrudi, výraznou dušností, mdlobou, zmateností, poruchou řeči, slabostí jedné strany těla nebo jiným náhle vzniklým neurologickým příznakem. V takové situaci není bezpečné automaticky předpokládat, že jde pouze o reakci na nervozitu.
Tělo potřebuje čas, aby pochopilo, že už je bezpečno
Pozdní třes po stresu není známkou slabosti ani důkazem, že člověk situaci nezvládl. Často je tomu právě naopak. Během krize organismus soustředil všechny síly na jednání a teprve po jejím skončení se naplno projevily následky předchozí mobilizace. Nervový systém zkrátka nefunguje jako vypínač, který se v jednom okamžiku přepne z poplachu do absolutního klidu.
Když se tedy po náročné situaci rozklepou ruce nebo podlomí kolena, tělo tím obvykle neoznamuje nové nebezpečí. Spíše se pomalu vrací z režimu, v němž muselo být připravené zvládnout téměř cokoliv.
