Far Cry je ve světě počítačových her pojem. Pokud je hraní váš koníček, pak už titul nejspíše máte koupený, nebo se mu naopak ze zásady vyhýbáte. Protože tyto stránky nečtou jen „kovaní pařani“, můžeme si dovolit trochu širší úvod, který osvětlí, proč je tato značka tak důležitá. První díl z roku 2004 naplno využil tehdejšího pokroku v oblasti počítačové grafiky a s její pomocí poměrně realisticky vykreslil tropický ostrov. Příběh na něm byl ale přísně lineární. Trochu svobody a toulání se savanou přinesla až „dvojka“ o čtyři roky později. Další čtyři roky utekly a třetí díl nás zavedl zpět do tropů. V hodnoceních hráčů i redakcí tento díl sbírá nejvyšší ohodnocení, mimo jiné díky skvělé záporné postavě. Far Cry 4 přišel už o dva roky později, což hráče pobíhající v podhůří Himaláje nezřídka kdy přivedlo na myšlenku, že už se hraní opakuje. Nejinak tomu bylo i u pátého dílu, který vyšel před čtyřmi roky a odehrával se v Montaně.
Stíháte to všechno sledovat? Pro úplnost dodejme, že poslední tři díly měly DLC ve formě samostatného titulu. Nejzajímavější z nich je rozhodně Far Cry Primal odehrávající se v pravěku. Jen z tohoto přehledu vidíte, jak moc se Ubisoft snaží značku využít. Pro počítačové hry je tak Far Cry něco jako iPhone pro svět telefonů nebo Volkswagen Golf pro automobilový průmysl. Už dopředu si můžete tipnout, že další následovník se moc nezmění – a budete mít pravdu. Když už nějaká změna přijde, pak bude v zájmu co možná nejširšího publika. Na úspěchu daných výrobků totiž závisí až příliš mnoho pracovních míst, hlavně pak těch manažerských.
Člověk kontra svět
Šablona příběhu je už roky stejná. Na první pohled obyčejný člověk, se kterým se snadno identifikujete, se zaplete do rozbrojů místního diktátora a skupin hnutí odporu. Postupem času se však ukáže, že jeho kroky mají hlavní vliv na chod dějin. Pro tentokrát je dějištěm tropický ostrov Yara, který až nápadně připomíná Kubu. Jeho diktátor je o poznání charizmatičtější a jako jeho předloha posloužil herec Giancarlo Esposito, kterého nejspíše znáte jako démonického vůdce drogového kartelu v seriálu Breaking Bad.
Na straně druhé jsou zde roztroušené skupinky odporu: od hardcore revolucionářů, kteří nic jiného než guerillový boj neznají, až po děcka z města, které chtějí jen trochu svobodně dýchat. Mezi nimi se proplétáte, posouváte se kupředu nejrůznějšími protislužbami a nevyhnutelně směřujete k velkému finále. Situaci ještě komplikuje diktátorův syn, takže příběh rozhodně není nudný. Ale mohl by být dospělejší: scénáristi Ubisoftu jako by se sami lekli paralel se skutečným světem, třeba zneužívání zdravotnických otázek při autoritativním způsobu vládnutí.
Svět kontra člověk
Když si pomůžeme zmiňovanou analogií s iPhony a Golfy, pak můžeme konstatovat, že vše nezadržitelně roste. Herní plocha je zde samozřejmě ta největší, jakou jsme v sérii dostali, jako by to bylo hlavním měřítkem kvality hry.
Možná ano, kdyby se Ubisoftu podařilo vytvořit uvěřitelný herní svět, jakými je proslulý například Rockstar. To se zde úplně... nepovedlo. Na městě si sice dali záležet, ale zbytek ostrova vypadá jako v těžkém lockdownu. Nějakých pár hodin vás sice kochání scenériemi, počasím a proměnou denních dob bude bavit, zvláště pak zpoza volantu stylového bouráku, to se pak ale zlomí a raději začnete dobývat tábory, abyste si z nich udělali zastávky pro rychlé cestování.
Člověk kontra člověk
Co naplat, těmto hrám se neříká střílečky jen tak pro nic za nic. Hra sice hlavně na začátku tlačí na co největší variabilitu misí, ale její náplň je dopředu jasná.
V otázce násilného řešení konfliktů přináší Far Cry 6 novinku v podobně kutilského vylepšování a výroby zbraní. To by samo o sobě bylo fajn, pokud by z toho Ubisoft neudělal frašku. Asi nejprofláknutějším příkladem je discman střílející cédéčka, dalších podobných nesmyslů ignorujících základy fyziky i lidské fyziologie bychom našli více. Hlavně, aby nebyla nuda.
To je ostatně krédo, kterému je podřízeno naprosto vše. Zkusíte hrát trochu dospěle, nastavíte si vyšší obtížnost a do nepřátelského tábora postupujete po taktickém pozorování a pokradmu. A co se nestane – hned první vojáci začnou zběsile pálit z raketometu a nějak jim nevadí, že tak kromě cíle vezmou na onen svět i pár svých kolegů.
Člověk kontra zvíře
Podobné nesmysly nabízí i herní společníci v podobě krokodýla v tričku nebo handicapovaného jezevčíka. Herní obsah navíc je fajn, ale trochu vkusu by neškodilo.
Ostatně zvířata a jejich chování je asi jediné, co působí na hře nedokončeně. Zatímco lidští protivníci a společníci se pomocí skriptů alespoň snaží předstírat nějakou inteligenci, zvířata jsou spíše generátor náhodných akcí za účelem vytvoření zmatku. Zase škoda.
Zvyky kontra novinky
Takto bychom mohli mluvit donekonečna o každém aspektu hry. Ubisoft je mistr na upoutávání pozornosti: něco uvidíte, začnete zkoumat nějakou minihru, pak úplně zapomenete, kam jste měli namířeno. Základní příběh čítající 20 až 30 hodin se tak snadno natáhne na trojnásobek, a to ještě nemluvíme o achievmentech a nejrůznějších on-line výzvách.
Ale bude vás to bavit? Pokud jste nějaký Far Cry nehráli v poslední době, pak nesjpíš ano. Jestli sérii fandíte, pak také, ale zároveň si odečtěte nějaké body za únavu materiálu. Úplně nejlepší situace je, pokud vás nějakým zázrakem za posledních 17 let minulo cokoli z univerza Far Cry – to si pak můžete vychutnat herní etalon v celé jeho nádheře. Nenechejte se také odradit kritikou, která zaznívá v této nebo jiných recenzích. Na „fárkreji“ je totiž snadné kritizovat vše staré i vše nové. V souhrnu je to ale hra, která dobře vypadá, nemá krvavé hardwarové nároky a od prvního dne je ve slušném technickém stavu, což se rozhodně nedá říct o mnohé konkurenci.
Pokud navíc od hraní nečekáte nic hlubokého, pak se můžete skvěle pobavit. A o to přeci u hraní jde, ne?
Foto: Ubisoft
