Projekt se jmenoval Project West Ford a je dokonalým, byť poněkud podivným příkladem paranoie studené války a vojenské mentality, která panovala v rané fázi amerického vesmírného programu. Letectvo a ministerstvo obrany se pokoušeli vybudovat největší rádiovou anténu v historii lidstva. Jejím cílem bylo chránit dálkovou komunikaci země v případě útoku ze strany Sovětského svazu.
Na konci 50. let 20. století byla dálková komunikace závislá na podmořských kabelech nebo rádiových vlnách přes horizont. Tyto systémy byly robustní, ale ne nezranitelné. Kdyby Sověti zaútočili na podmořský kabel, Amerika by se při komunikaci se zámořím mohla spolehnout pouze na rádiové vysílání. Ale spolehlivost ionosféry, vrstvy atmosféry, která umožňuje většinu dálkových rádiových vysílání, je závislá na Slunci a je pravidelně narušována slunečními bouřemi.
Potenciální řešení vzniklo v roce 1958 v Lincoln Labs na MIT, výzkumné stanici na letecké základně Hanscom severozápadně od Bostonu. Projekt Needles, jak byl původně nazván, byl nápadem Waltera E. Morrowa. Navrhl, že pokud by Země disponovala trvalým rádiovým reflektorem v podobě oběžného prstence z měděných vláken, americká dálková komunikace by byla imunní vůči slunečním poruchám a mimo dosah případných sovětských sabotáží.
Každý měděný drát měl délku přibližně 1,8 centimetru. To byla polovina vlnové délky přenosového signálu o frekvenci 8 GHz vysílaného ze Země, což účinně proměnilo každý vlákno v takzvanou dipólovou anténu. Antény by zesilovaly dálkové rozhlasové vysílání, aniž by byly závislé na nestálé ionosféře.
Nápad dobrý, ale…
Dnes je těžké si představit dobu, kdy bylo zaplnění vesmíru miliony malých kovových projektilů považováno za dobrý nápad. Ale West Ford vznikl ještě předtím, než lidé vstoupili do vesmíru, kdy rakety NASA řídili generálové a většina satelitů a kosmických lodí byla vidění pouze ve sci-fi filmech. A tehdy ještě více než dnes se zdálo, že prostor je zde prakticky nekonečný a srážky objektů v něm spíše teoretický problém.
Projekt byl přejmenován na West Ford, podle sousedního města Westford v Massachusetts. Jenže společně s tím se začaly ozývat první kritické hlasy. Radioastronomové varovali před negativními dopady, které by tento oblak kovu mohl mít na jejich schopnost pozorovat hvězdy. Začaly se objevovat obavy ohledně problému vesmírného odpadu. Nic z toho ale nemělo smysl, protože většina projektu byla tajná a nadřazená ostatním zájmům kvůli národní bezpečnosti.
21. října 1961 vypustila NASA do vesmíru první sadu. O den později se tento první náklad nepodařilo vypustit z kosmické lodi a jeho konečný osud nebyl nikdy zcela objasněn. 9. května 1963 druhý start úspěšně rozptýlil tenký náklad přibližně 3 500 kilometrů nad Zemí, podél oběžné dráhy, která protínala severní a jižní pól. Hlasové přenosy byly úspěšně přenášeny mezi Kalifornií a Massachusetts a technické aspekty experimentu byly prohlášeny za úspěšné. Jak se dipólové jehly dále rozptylovaly, přenosy výrazně slábly, ale experiment prokázal, že tato strategie může v zásadě fungovat.
Zdvižený prst do budoucna
Protože šlo o test, byly jehly vypuštěny tak, aby nejdéle do dvou let vlivem slunečního větru ztratily svou hybnost a zřítily se zpět na Zemi. Kvůli konstrukční chybě je možné, že několik set, možná i tisíců shluků jehel se stále nachází na oběžné dráze kolem Země, spolu s kosmickou lodí, která je dopravila. Měděné jehly totiž byly zapuštěny do naftalenového gelu, který se měl rychle odpařit, jakmile se dostal do vakua vesmíru, a rozptýlit jehly v tenké oblačnosti. Tento design však umožňoval kontakt kovu s kovem, což ve vakuu může způsobit svaření fragmentů do větších shluků.
V roce 2001 Evropská kosmická agentura zveřejnila zprávu, která analyzovala osud jehlových shluků ze dvou nákladů West Ford. Na rozdíl od osamocených jehel mají tyto řetězy a shluky potenciál zůstat na oběžné dráze po několik desetiletí a databáze kosmického odpadu NORAD uvádí několik desítek kusů, které jsou stále ve vesmíru z mise z roku 1963. Zpráva ESA však naznačuje, že vzhledem k tomu, že se náklad z roku 1961 nerozptýlil, mohlo být rozmístěno tisíce dalších shluků, z nichž některé mohou být příliš malé na to, aby je bylo možné sledovat.
Zjištění, že snaha o vytvoření umělé ionosféry je jen další slepou uličkou, si tak kdykoli v budoucnosti může vybrat vysokou, i tu nejvyšší daň.
