Bez funkčního Panamského průplavu představovala dvojice amerických kontinentů ohromnou překážku pro lodí dopravu. Jen na jihu se otevírá drobná průrva mezi Ohňovou zemí a Antarktidou, ale její využití není moc praktické vzhledem k tomu, že většina civilizací tehdy i dnes leží na severní polokouli. Intenzivně se tak uvažovalo o tom, že by byl možný takzvaný severozápadní průjezd, laicky řečeno prokličkovat mezi kanadskými ostrovy, kolem Aljašky a vrátit se Beringovou úžinou Tichého oceánu.
Přesně to byl poslední úkol pro loď HMS Terror, která byla postavena v Topshamu v Devonu a spuštěna na vodu v červnu 1813. Loď byla válečné plavidlo s extrémně silným trupem, postavené tak, aby odolalo nárazům výbuchů. Terror zahájila svou kariéru jako válečná loď a zúčastnila se několika bitev války z roku 1812 proti Spojeným státům. Když skončila její kariéra jako bombová loď, stala se Terror lodí pro průzkum. V roce 1836 se loď pod velením George Backa vydala na sever do Arktidy, kde utrpěla těžké poškození ledem.
Proto byla loď i její sesterský Erebus kompletně přestavěny, byly dodatečně zpevněny a vybaveny vnitřním topným systémem. Společně obepluly kontinent a expedice významně přispěla k zmapování oblastí Antarktidy, Rossova ledového šelfu a připravila půdu pro budoucí polární průzkumy v této oblasti.
Na poslední misi se lodě vydaly roku 1845. Koncem července byly obě lodě spatřeny velrybářskou lodí v Baffinově zálivu, kde čekaly na roztátí ledu v Lancasterově průlivu, aby mohly zahájit svou cestu do Beringova průlivu. Bylo to naposledy, co bylo 129 členů posádky spatřeno živých. Po dvou letech, během nichž nebylo od Franklinovy výpravy žádné zprávy, vyslalo námořní velitelství pátrací skupinu, ale bez úspěchu. Do Arktidy bylo vysláno celkem 39 výprav, ale teprve v 50. letech 19. století se začaly objevovat důkazy o tom, co se s muži stalo. Přesné okolnosti jejich smrti zůstávají dodnes záhadou.
Muži na palubách lodí Franklinovy expedice čelili krutým podmínkám – v extrémním chladu mohlo i sundání kukly způsobit odtržení kůže a vousů z brady. Venkovní teploty mohly přes noc klesnout až na -48 °C a během dne na -35 °C. Podmínky na palubě lodi nebyly o moc teplejší: předchozí expedice uváděly, že důstojníci seděli v kabátech pod palubou v mrazivých teplotách. Franklinovy lodě však byly vybaveny topným systémem, který možná trochu zpříjemňoval život. To ale nic nezmohlo s tím, že loď uvízla v ledu a nemohla tam, ani zpátky.
Erebus a Terror, stále uvězněné v ledu, driftovaly na jih, až kapitán Crozier v dubnu 1848 nařídil jejich opuštění. Oslabeni hladem a kurdějemi se 105 přeživších mužů vydalo na jih k řece Great Fish River. Většina z nich zemřela během pochodu podél západního pobřeží ostrova King William.
Nalézt vrak se podařilo až v roce 2016, což obnovilo vlnu zájmu o tuto expedici. Na jejím základě pak staví seriál Terror z roku 2018, byť se jedná čistě o fikci, co se dění na palubě týče.
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky
Příběh lodi uvízlé v ledu by mohl sloužit jako důrazné varování, ale o téměř devět desítek let později se opakoval. Tenkrát v podobě lodi Čeljuskin, což byl sovětský parník zpevněný pro cesty arktickým ledem za účelem proplutí Severní mořskou cestou z Murmansku do Vladivostoku. Na svou expedici se vydal v létě roku 1933, dostal se téměř až do cíle, ale na začátku následujícího roku uvízl v ledu, byl rozdrcen a potopil se.
Posádka však měla štěstí, že se v mezičase podařilo vynalézt letadla, stejně tak jako rádiovou komunikaci. S nesmírným úsilím tak postavili na ledu přistávací dráhu, odkud je zachránila letadla. To ale nezabránilo tomu, aby sovětská vláda označila expedici za úspěšnou a začala tuto cestu využívat.
