The Last of Us Part I si ještě před vydáním hry vytrpělo velké množství kontroverze. Mnozí hráči se totiž domnívali, že vydávat remake hry, která byla již remasterovaná v roce 2014 na PlayStation 4 (tedy rok po vydání původní verze na PlayStation 3), a prodávat jej za plnou cenu, není úplně košer. Na řádcích níže se proto pokusím poskytnout můj pohled na problematiku a popsat, co se ve hře změnilo a zda stojí za nákup.
Joel a Ellie, jak je máte rádi
Návrat k prvnímu dílu The Last of Us může být pro některé po odehrání The Last of Us Part II více než příjemným. Ellie je stále ještě malým děvčetem, se kterým si Joel teprve buduje vztah, jak se prodírají pozůstatky civilizace. Do dění hry, pokud jste ji náhodou nehráli, vás pak spolehlivě zasvětí začátek, díky němuž se lépe vcítíte do role Joela, přičemž měkčí povahy možná i dojme.
A již v prvních minutách hry lze spatřit rozdíly oproti původnímu The Last of Us, které jsem odehrál na PlayStationu 3 a poté si jej měl šanci vyzkoušet i na PlayStationu 4. Jednu z hlavních rolí hraje například osvětlení, a to nejen předmětů či scén, ale také samotných postav. To samo o sobě dělá dost velký rozdíl, neboť vypadá všechno (a všichni) mnohem realističtěji. V úvodní sekvenci, která se odehrává v noci, si pak všimnete hlavně práce se světlem uvnitř domu Joela či na ulicích města, kde se schyluje ke katastrofě. Hra navíc běží v dynamickém 4K rozlišení při 60 FPS, tudíž si nemusíte dělat žádné kompromisy a volit mezi nižší snímkovací frekvencí a vyšším rozlišením či naopak. Alternativou je pak využít klasické 4K ve 40 FPS, ovšem možné je také snímkovací frekvenci odemknout a na televizorech s podporou VRR ji ještě zvýšit.
Pouze vylepšené nasvícení by však bylo trochu málo, a tak si můžete všimnout také upravených animací, které lze obdivovat například během sledování obličejů protagonistů, které mnohem lépe vyjadřují emoce. Filmečky přitom tentokrát běží v reálném čase, na rozdíl od původní hry, kdy se jednalo v podstatě o videa umně vložená do hry. Realističtější jsou také například vrásky na obličeji, což je Joelova doména.
Leckdy si ale také můžete všimnout, kolik se toho změnilo, co se prostředí týče. Velmi snadno rozpoznatelné je to na samotném začátku hry odehrávajícím se v muzeu, které bylo u původní hry víceméně prázdné vyplněné generickými předměty. Nyní zde můžete, pokud zrovna nebojujete s clickery či jinými nakaženými, obdivovat busty, vystavované předměty a další drobné detaily. Vše přitom zásadně dodává na uvěřitelnosti prostředí. Některé modely postav pak byly dokonce kompletně přepracovány, opravdu se tedy nejedná jen o graficky „poladěný“ vizuál, jak se mnozí hráči domnívají. Vše zmíněné samozřejmě může působit jako těžko uvěřitelné, doporučuji si však prohlédnout srovnávací videa, kde zaručeně poznáte rozdíly.
Další oblastí, kde se The Last of Us Part I dočkal velkých změn, jsou souboje. U nich totiž využili vývojáři zkušenosti nabrané z vývoje The Last of Us Part II a dalších her a upravili umělou inteligenci nepřátel, kterých také může bojovat v jedné lokaci mnohem více. Souboj tak působí opět o něco uvěřitelněji a v novém vizuálu pak mrtvá těla nakažených, ať už zemřeli vaší rukou nebo na následky houby Cordyceps, vypadají ještě hrozivěji.
Z dalších herních mechanik si pak nelze nevšimnout možnosti vylepšovat zbraně na ploncích podobně jako v The Last of Us Part II. Jedná se o menší vylepšení, které však přispívá hratelnosti.
Clickery uslyšíte ještě lépe
The Last of Us Part I však rozhodně není pouze o vizuálu, vylepšeny byly totiž také zvuky. V tomto ohledu doporučuji hru hrát se sluchátky, kdy ještě lépe vyniknou efekty technologie 3D Audio. Během soubojů tak uslyšíte duté údery palicí o nepřátele, přebíjení zbraní, ale také střelbu samotnou. Asi nejděsivějším stále zůstávají typické zvuky pro clickera, který na vás číhá někde za rohem, vaše fantazie tak může pracovat na plné obrázky. Autoři však mysleli také na hráče se zrakovými problémy. Ti si mohou v nastavení aktivovat komentář filmových sekvencí. V sekci Přístupnost v nastavení je pak celá škála možností pro hráče s postižením, stejně tak si zde lze kromě zvukových a vizuálních pomůcek aktivovat třeba možnost, že vás nepřátelé nemohou obklíčit nebo nemohou uchopit vaše spojence. To vše by mělo pomoci zlepšit zážitek z hraní hráčům s postižením.
Co se možností nastavení týče, asi nejvíc mě potěšila sekce jednoduše nazvaná jako DualSense. V ní si můžete upravit intenzitu haptické odezvy, která se projeví na základě výstřelů, boje zblízka, ale třeba i okolního počasí. Střílení se zbraněmi dostává díky DualSense nový rozměr, ať už se jedná o zbraně opravdové nebo třeba vodní pistol v DLC Left Behind, které je rovněž součástí The Last of Us Part I a vztahuje se na něj výše uvedené.
Zhodnocení
Autoři The Last of Us Part I podle mě správně podotkli, že tuto hru většina hráčů nebude srovnávat s originálem, ale bude vzpomínkou na původní titul, která může vlivem skvělého příběhu vytvářet ještě hezčí obrázek. Podle mě se však popasovali s vytvořením remaku původní hry znamenitě. Hru lze pořídit za 1 700 Kč, což není málo, na druhou stranu až při ponoření se do hry plně pochopíte, kolik úsilí vývojáři vytvoření všech vylepšení věnovali a že se opravdu nejedná o pouhý remaster, jak zlí jazykové tvrdí. Pokud jste první díl TLOU doposud nehráli, investice se rozhodně vyplatí, naopak hráči, kteří už mají hru za sebou (třeba i včetně remasteru na PlayStation 4) si mohou počkat na slevu a peníze mezitím raději investovat do God of War Ragnarök, který vychází již v listopadu.
Foto: Naughty Dog
