Pokrok nezastavíš. Když jsme dostali v prvním díle Watch Dogs z roku 2014 možnost rozptýlit ochranku kancelářské budovy hackováním spotřebičů v kuchyňce, všichni to brali jako vtipnou nadsázku. O pár let později je hackování kávovarů pomocí mobilního telefonu něčím, co vás ani nepřekvapí. Třetí díl Hlídacích psů ale pouze neupozorňuje na závislost na elektronice a její zranitelnost, ale otevřeně přenáší do popředí nejrůznější orwellovská témata, která jste si dříve museli domýšlet mezi řádky.
Zatímco v době vzniku námětu byla vize Londýna s vojenskými checkpointy a milicemi ozbrojenými automatickými puškami, které vás na potkání zmlátí za cokoli, spíše divokou utopií, rok 2020 ji přiblížil o mnoho blíže realitě, což je poměrně nepříjemný pocit.
Hrajete za všechny a za nikoho
Každý totalitní režim si přímo říká o to, aby se proti němu zformovalo hnutí odporu. A zde přichází největší změna celé série – třetí díl postrádá protagonistu v pravém slova smyslu. Začnete sice s jedním člověkem (v mém případě to byl polský instalatér s chorvatským jménem, jehož předností je boj na blízko pomocí hasáku), ale prakticky můžete do hnutí odporu naverbovat libovolného obyvatele Londýna. Stačí jen najít ty nespokojené, splnit jim nějaké to přání mající charakter vedlejšího úkolu, načež můžete využít jejich přednosti. Někdo umí dobře hackovat, jiný má střelnou zbraň a další se díky své uniformě dostane na jinak nepřístupná místa.
Stejně jako v případě jiných dobrých her i tady platí, že k cíli nevede jenom jedna cesta. Výběr schopností je tak spíše otázkou vašeho stylu. Můžete se ke splnění mise dostat jak stylem Rambo, tak zcela nenápadně pomocí dálkově ovládaného robotického pavouka, zatímco sedíte na lavičce v parku před domem.
Takový přístup lze po dvou méně šťastných volbách hlavních hrdinů jenom přivítat. Zatímco Aidan z jedničky jako by trpěl poruchou osobnosti kombinovanou s posttraumatickým stresovým syndromem, klišé výkřiky omladiny ze dvojky nemohl brát vážně nikdo, komu bylo více než třináct.
Tady si naopak vyberete „týpka“ podle svého gusta, nebo, což je ještě lepší, začnete všechny brát jako hromadného hrdinu. Nesourodou společnost lidí, které spojuje stejná myšlenka.
V hlavní roli Londýn
Od příběhu moc nečekejte. Důvodem je jak zmiňovaná roztříštěnost hlavních hrdinů, tak i fakt, že hlavní příběhová linka zabere nějakých 20 až 30 hodin. Tuto dobu bez problémů naředíte na dvojnásobek vedlejšími úkoly a aktivitami, možná i na trojnásobek, pokud chcete prozkoumat a získat úplně vše. To se pak obtížně vypráví cokoli komplikovanějšího než jen schématický příběh plný klišé a předvídatelných zvratů.
Takovéto hry od Ubisoftu (např. Far Cry) se totiž nehrají, ale žijí. Jste vrženi do fungujícího světa, kde se jenom mimochodem děje něco, čeho se účastníte. Kupříkladu chcete vyrazit na misi. Cestou přes park narazíte na míč, se kterým chvíli zkoušíte nějaké triky, načež si uvědomíte, že uplynula půlhodina herního času, aniž byste se kamkoli posunuli. Tohle zkrátka Ubisoft umí.
Jen stěží si lze pro takové dobrodružství představit lepší kulisy než britskou metropoli. Zatímco dějiště předchozích dílů (Chicago a San Francisco) se snažila dosáhnout maximální realističnosti, zde je Londýn posunut směrem k dystopické budoucnosti. A moc mu to sluší. Všechny ty kontrasty starého a nového, bohatého a chudého… Když k tomu ještě zaprší a všudypřítomné neony se začnou odrážet v kalužích...
Ze hry je jasně cítit, že byla plánovaná pro novou generaci konzolí a nejnovější grafické karty. Při procházce nočními ulicemi vás tak neustále vzadu v hlavě svrbí myšlenka, jaké by to bylo rozbít prasátko a užít si všechnu tu nádheru na maximum.
Konfekční Ubisoft
Možná vám může dosavadní text připadat v porovnání s jinými herními weby až nadmíru pozitivní. Má to jednoduché vysvětlení: nebyl sepsán pro herní web. Hry obecně, ale zvláště pak ty od Ubisoftu, mají jednu nepříjemnou vlastnost – čím víc je hrajete, tím je to menší zábava.
Když máte jednu nebo dvě oblíbené herní série, ke kterým se vrátíte jednou za pár let, tak v mezičase většinu zapomenete (jako Samy Jennkins) a můžete se opět skvěle bavit. Když ale pravidelně sjíždíte všechny ty Fárkreje i Asasíny, jak jsou k tomu nuceni herní žurnalisté, tak po chvíli odhalíte primitivní a stále se opakující herní mechanismy. Celé hraní pak najednou začne být asi tak zábavné, jako je práce řidiče rozvážkové služby: dojeď na adresu, dostaň se přes vrátnici, namačkej na terminálu pár tlačítek a rychle zpátky na základnu pro další „ryto“.
Tradiční hra do netradiční doby
Je tak jen na vás, jestli chcete dát přednost sevřenému filmovému příběhu ve stylu Mafie, nebo si raději vyprávíte narativ po svém.
Zatímco pro ostřílené hráče se jedná jen o jednohubku na ukrácení volné chvíle před odsunutým vrcholem tohoto roku v podobě Cyberpunku, pro fanoušky moderních technologií to může být vítaný námět pro přemýšlení.
Nejenom o vztahu moderní techniky, sociálních sítí a nejrůznějších aplikací, gadgetů a udělátek s jednotlivcem, ale i s celou společností. A jestli budoucnost, do které se řítíme, náhodou není stejně úžasná jako děsivá.
