Když někdo zívne, často uslyší jednoduché vysvětlení: „mozek má málo kyslíku.“ Tato představa je hluboce zakořeněná, ale z hlediska fyziologie neobstojí. Zívání totiž není reakcí na hypoxii ani snahu dodat mozku více kyslíku. Přesto jde o reflex, který se u člověka objevuje už v prenatálním období a sdílí ho většina obratlovců.
Zívání je lékařsky popsaný a dlouhodobě zkoumaný jev, který paradoxně nemá s dýcháním tolik společného, jak by se mohlo zdát. Studie opakovaně ukázaly, že změny v koncentraci kyslíku nebo oxidu uhličitého vdechovaného vzduchu frekvenci zívání neovlivňují, jak uvádí i National Library of Medicine.
Mýtus o okysličení mozku
Pokud by zívání skutečně sloužilo k okysličení mozku, mělo by logicky reagovat na hladinu kyslíku v krvi. Jenže experimenty, při nichž lidé dýchali čistý kyslík nebo naopak vzduch s vyšším obsahem oxidu uhličitého, neprokázaly žádnou změnu v četnosti zívání.
Navíc mozek patří mezi orgány s velmi stabilní regulací okysličení. I při běžném dýchání má kyslíku dostatek a krátké zívnutí jeho zásobení nijak zásadně nezmění. Z fyziologického hlediska tedy tento mechanismus nedává smysl.
Nejpravděpodobnější vysvětlení: chlazení mozku
Současná neurofyziologie se přiklání k teorii, že zívání slouží jako mechanismus termoregulace mozku. Mozek je extrémně citlivý na změny teploty a i mírné přehřátí může zhoršit jeho výkon.
Při zívnutí dochází k:
- zvýšení průtoku krve v oblasti hlavy
- napnutí svalů čelisti a krku
- nasátí chladnějšího vzduchu do horních cest dýchacích
Tento proces může pomoci snížit teplotu mozku a optimalizovat jeho funkci. Tomu odpovídají i pozorování, že lidé zívají častěji v teplejším prostředí a méně v chladu.
Zívání a změny bdělosti
Zívání se typicky objevuje v situacích, kdy se mění stav nervové soustavy – při usínání, probouzení, dlouhodobé nečinnosti nebo monotónní zátěži. Právě v těchto momentech může mozek potřebovat „restart“ pozornosti.
Místo přísunu kyslíku tak zívnutí pravděpodobně pomáhá přeladit nervový systém a udržet optimální úroveň bdělosti. I proto se zívání objevuje u sportovců před výkonem nebo u lidí ve stresových situacích.
Nakažlivé zívání není náhoda
Zívání má i výraznou sociální složku. Je známé tím, že je nakažlivé – stačí ho vidět, slyšet nebo si ho jen představit. Tento jev je spojován s činností zrcadlových neuronů a empatie.
Výzkumy naznačují, že nakažlivé zívání se objevuje častěji mezi lidmi, kteří si jsou sociálně nebo emočně blízcí. Nejde tedy o slabost nebo nudu, ale o hluboce zakořeněný neurologický mechanismus.
Kdy může být zívání varovným signálem
Občasné zívání je zcela normální. Pokud se však objevuje nadměrně a bez zjevné příčiny, může signalizovat:
- dlouhodobý nedostatek spánku
- chronický stres
- přehřívání organismu
- vedlejší účinky některých léků
- vzácně i neurologické poruchy
V takových případech nejde o problém samotného zívání, ale o stav, který ho vyvolává.
Jednoduchý reflex, složitý význam
Zívání je ukázkou toho, jak zavádějící mohou být zdánlivě logická vysvětlení. Nejde o primitivní snahu dodat mozku kyslík, ale o sofistikovaný regulační mechanismus, který pomáhá udržovat optimální podmínky pro fungování nervové soustavy.
Otevřená ústa tak neznamenají nedostatek kyslíku, ale spíš signál, že mozek pracuje na tom, aby fungoval co nejlépe.
