Vypadá to, že režiséři konečně pochopili, jak pojmout zpracování počítačových her. Zatímco dříve byla každá taková adaptace synonymem pro špatný film, který naštval fanoušky předlohy a znechutil běžné filmové diváky, s nástupem streamovacích platforem se situace otočila o 180°. Letošní Fallout slavil úspěchy, The Last of Us alespoň nikoho nenaštval, nebo aspoň ne moc lidí, a proto všichni doufají, že Minecraft bude lepší, než naznačují první záběry. A takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho.
Ale asi úplně největší příjemné překvapení přinesla patnáctidílná antologie Secret Level. Jednotlivé epizody spolu nesouvisejí a jsou opravdu krátké, mají od sedmi do dvaceti minut. Na tomto minimalistickém prostoru však naplno rozehrají jak špičkovou animaci, tak i vyprávění. Znalcům jen postačí zmínit, že se jedná o dílo od autorů Love, Death & Robots – je proto s podivem, že si je Netflix nechal utéct na konkurenční Amazon Prime.
Některé díly jsou inspirovány konkrétním titulem, jiné žánrem a některé jen hraním obecně. Obvykle působí jako fanouškovský příběh zasazený do herního světa, který vysvětluje jeho vznik nebo doplňuje mozaiku příběhů. Obvykle platí, že pokud jste fanoušky dané franšízy nebo ji znáte, pak si rovnou můžete vyplnit absolutní hodnocení s hojně zmiňovaným dovětkem: „kéž by z toho vznikl celovečerní film“.
Například díl „Crossfire: Dobrý konflikt“ jako by z oka vypadl sériím jako Call of Duty nebo Battlefield, kde se v městském prostředí nelítostně střetnu dvě party žoldáků. Antiklimatický závěr však otočí celé vyznění vzhůru nohama a stane sžíravou protiválečnou a protinásilnou agitací. Některé díly filozoficky přesahují pouhé hraní a pátrají po jeho hlubším smyslu. I tak může vypadat zfilmování nezfilmovatelného Pacmana, ale rozhodně si nenechejte ujít díl nazvaný Honor of Kings: Způsob všeho. Vtipně odkazuje na hru Go, která byla tou poslední, kde člověk přišel o svou herní nadvládu nad stroji.
A nenechte se zmást tím, že to všechno vypadá, jako by to bylo připravené pro desetileté kluky, kteří právě kvůli videohrám neudrží pozornost déle jak oněch dvacet minut. Svým způsobem je to pravda, ale zároveň si mnoho z nás nosí takového desetiletého kluka uvnitř sebe. I proto jsou videohry tak lákavé a působivé a, jak ukazuje tato antologie, jsou nakonec něčím mnohem větším než jen bezcílným zabíjením času.
