Jakmile se začaly do širšího povědomí dostávat možnosti, které přináší generativní umělá inteligence, začaly panovat obavy, jak to promění literaturu, fotografii nebo hudbu. Minimálně v těchto oblastech si může kdokoli nechat vygenerovat cokoli a tímto balastem pak zaplavit trh. Proč se tak ještě nestalo? Odpověď je jednoduchá: lidský faktor.
Jinými slovy, pokud jsou na druhé straně jako příjemci sdělení lidé, hledají něco jiného než jen text, shluk pixelů nebo souhrn zvuků, jak umělecké formy chápe AI. Hledají nějakou hloubku prožitku, myšlenku nebo emoci, která se za daným sdělením skrývá.
Co když ale z daného řetězce odstraníme lidi úplně? Zní to absurdně, ale taková byla myšlenka 52letého Michaela Smithe ze Severní Karolíny v USA. Ten nejenže hudbu pomocí umělé inteligence generoval, ale zároveň vytvořil armádu botů, kteří ji poslouchali.
Nejednalo se však o žádné filozofické cvičení nebo uměleckou performanci. Důvod, jak jistě sami uhádnete, byl čistě finanční. Smith začínal jako skutečný hudebník, ale brzy se u něj projevila frustrace z toho, že pomocí moderních streamovacích služeb si k němu najde cestu jen pár posluchačů, čemuž pak odpovídají jeho nízké příjmy.
Proto začal svoje čísla vylepšovat pomocí falešných posluchačských účtů. Aby se vyhnul odhalení, své úsilí pak rozprostřel mezi desítky falešných hudebníků a kapel, které měly tisíc virtuálních posluchačů. Tento postup navíc opakoval na všech významnějších streamovacích platformách.
Nakonec podle informací nytimes.com probíhaly statisíce falešných přehrání denně se ziskem okolo 3 tisíc dolarů každý den. Některé jeho songy se dostaly dokonce do hitparád, aniž by to vzbudilo jakoukoli pozornost. To celé mu procházelo už od roku 2017 a údajně si tak měl přijít až 10 miliónů dolarů.
Co Smithe nakonec prozrdilo orgány činné v trestním řízení z pochopitelných důvodů tají. Naopak se netají výší trestu, která může dosáhnout až 20 let, protože se k původnímu poškození streamovacích platforem přidává i obvinění z daňových podvodů a praní špinavých peněz.
Zatímco osud tohoto svérázného „hudebního producenta“ je víceméně sečten, nad budoucností hudby stále visí otazník. A dystopický náhled do budoucnosti, v níž hudbu vytvořenou umelou inteligencí poslouchají pouze roboti, jako by vypadl z pera Raye Bradburyho.
