Slyšeli jste někdy jméno Matt Farley? Tento čtyřicátník žije se svoji rodinou v americkém Massachusetts a celý svůj dospělý život věnuje skládání hudby. A je v tom opravdu dobrý, tedy z hlediska kvantity. Je podepsán pod více než 24 tisíci písničkami, které publikoval snad ve všech možných streamovacích službách pod více než osmdesáti pseudonymy. Toto číslo se navíc každý den zvětšuje: pokud se umělec pustí do práce, jeho denní norma se počítá v desítkách kusů, ale výjimkou není ani stovka skladeb za rok.
Hádáte-li, že tímto množstvím musí trpět kvalita, pak se nemýlíte. Zatímco i nejpokleslejší popové songy se snaží o jisté zobecnění a nadhled, Farley se drží těch nejpřízemnějších věcí denní spotřeby. Jako kapela Hungry Food Band zpívá písně o jídle. Jako Guy Who Sings Songs About Cities & Towns zpívá, co vidí v zeměpisném atlasu. Má 600 písní, které zvou dívky s různými jmény na ples, a 500 písní, které jsou žádostí o ruku. Má album velmi specifických omluv; alba věnovaná sportovním týmům ve všech městech, která mají sportovní tým; stovky písní o zvířatech a práci a počasí a nábytku a jednu kapelu, která se jmenuje prostě Chlap, který zpívá tvoje jméno pořád dokola.
To všechno ale není nic proti bizarním vrcholům jeho tvorby, které nabízí jako Toilet Bowl Cleaners and the Odd Man Who Sings About Poop, Puke and Pee. Přesně jak tyto názvy slibují, týkají se vyměšování a jiných tělesných pochodů a jsou populární hlavně u předpubertálních dětí.
Šílenec nebo génius?
Už jen tento stručný popis vyvolává obavy o mužovo duševní zdraví. Známou poruchou je grafomanie, nutkavá potřeba psát, což by mohlo souhlasit. Jak ale naznačuje reportér nytimes.com, který Farleyho navštívil, o nějakém šílenství z laického pohledu nemůže být řeč. Vedle spořádaného životního stylu je to i jasné odůvodnění autora, proč dělá, co dělá. „Pokud odmítáte své vlastní ideje, část mozku, která přichází s nápady, se zastaví,“ vysvětluje. „Prostě to děláte a děláte a děláte a vyřešíte to později.“ Zájemce poté odkazuje na svůj 136stránkový manifest Motern Method, který říká, že každá myšlenka, bez ohledu na její zdánlivou hodnotu, musí být ctěna a dotvořena. Zmařená myšlenka je urážkou múzy, za což následuje trest.
Pokud odmítáte své vlastní ideje, část mozku, která přichází s nápady, se zastaví.
Takový umělecký přístup, má-li být dodržován dlouhodobě a důsledně, určitě bude náročný na čas. Proto logicky přišla řeč i na peníze. V roce 2023 jeho příjmy z různých streamovacích služeb činily asi 200 tisíc dolarů, přičemž průměrný roční plat v Massachusetts je 76 600 dolarů. To mu už před sedmi lety umožnilo odejít z práce a živit se výhradně jako umělec.
Jak je tato částka vysoká, vynikne zejména ve srovnání s tím, kolik umělci dostanou od streamovacích platforem za jedno přehrání jejich skladby. Každý má podmínky nastaven individuálně, ale pro Farleyho je to na Spotify třetina centu za píseň (asi 7 haléřů); Amazon a Apple platí v průměru o něco více: mezi třetinou a třemi čtvrtinami centu. TikTok naproti tomu platí hudebníkům podle počtu videí s jejich písněmi, a je tak vůči Farleyho strategii imunní; když Kris a Kylie Jenner nahrály video, v němž tančí na Farleyho píseň o Kris, viděly ho miliony lidí, ale Farley vydělal méně než 1 cent.
Zbývá už jen dořešit, kde se bere tolik lidí, kteří tento neortodoxní hudbení styl poslouchají. Jak bylo naznačeno, Farley našel mezeru na trhu zejména u dětí, kteří si libují v popisu tělesných pochodů. Tito uživatelé také často nevyužívají klávesnici, protože ještě neumí psát, a k písničkám se tak dostanou skrz hlasové asistenty. Kupříkladu „mám za nehty hovínka“ (Poop in My Fingernails) by mohlo být nevinné zvolání dítěte, které se teprve učí základní hygieně, ale zároveň je to skladba, která má jen na Spotify 4,4 milionu přehrání.
Zbytek jsou náhodní příchozí, protože doporučovací algoritmy nejrůznějších služeb nezkoumají kvalitu, a tak je lze snadno obelstít kvantitou. Zcela nápadně však bodují skladby, které se jmenují stejně nebo podobně, jako jiné. Autorský zákon v USA totiž nechrání jméno skladby, a tak jsou tyto levné triky snadnou cestou ke klikům lidí, kteří nedávají při vyhledávání pozor.
Zbývá tedy zodpovědět otázku z úvodu: je toto šílenství, opravdové umění ve své čisté formě, nebo jen obchodní plán zneužívající mezer ve stále se vyvíjející digitální distribuci hudby? To si musí zodpovědět každý sám. Bezpochyby je to však děsivá předzvěst toho, jak může vypadat svět hudby, až se ho plně zmocní umělá inteligence. Ta totiž nebude, na rozdíl od Farleyho, ztrácet při psaní čas vyměšováním, o kterém on tak rád zpívá.
