The Callisto Protocol si podle mě vedl velmi dobře z hlediska „navnadění“ hráčů na příchod hry. Možná až příliš dobře, když vezmu v potaz finální dílo, ale o tom až později... Osobně jsem tak kromě hltání vskutku povedených trailerů, které prozradily zápletku hry, neodolal a poslechl si i šestidílný audiocast z tohoto univerza, v němž uslyšíte i známé herce, jako je Gwendoline Christie či Kevin Durand z hororového seriálu The Strain. Pokud tak máte v oblibě hororové audiopovídky, mohu vám tuto sérii s podtitulem Helix Station vřele doporučit. Už v ní jsem ostatně získal poměrně velkou důvěru ve schopnosti vývojářů a autorů příběhu, minimálně po stránce zvukového ztvárnění, neboť zmíněné audiopovídky skýtají skutečně špičkové 3D ozvučení (doporučuji tedy poslech s adekvátními sluchátky). Hra v tomto ohledu naštěstí rovněž nestrádá.
Sluchátka jsou povinnost
Tak trochu netradičně tedy rovnou začnu od audiodesignu, který je důležitý vždy a všude, ovšem u hororových her má snad ještě důležitější roli, tedy pokud chce hráče pořádně vystrašit. The Callisto Protocol jsem tak většinu času hrával v noci se sluchátky v temné místnosti a je potřeba zdůraznit, že zvukové efekty jsou skutečně fenomenální. Ať už se jedná o větrací šachtu, z níž se ozývá podezřelý rachot, hlučné turbíny či jiné industriální zvuky a samozřejmě rovněž ozvučení protivníků, vše je na špičkové úrovni. Stejně tak si nelze stěžovat na kvalitu dabingu, která rovněž odpovídá videoherním AAA titulům.
Jelikož jsem měl to štěstí (podle všeho byla alespoň zpočátku PC verze velmi nestabilní a Xbox varianta na tom rovněž nebyla nejlépe) si zahrát The Callisto Protocol na PlayStationu 5, mohu ocenit i bravurně využitou haptickou odezvu. V rukách tak ucítíte náraz elektrického obušku do rozpadajícího se těla nepřátel, rozdupnutí jejich pozůstatků na zemi (samozřejmě čistě za účelem získání dalšího lootu, nikoli škodolibého potěšení) nebo to, jak ovladač „vrní“, když se přiblížíte k velkým generátorům. Jedná se dost možná o jednu z nejvýraznějších (intenzitou nejsilnější) haptiku, s nimiž jsem se při hraní setkal, což hodnotím kladně. Vývojáři navíc DualSense využívají i jako reproduktor vysílačky, skrze níž komunikujete s několika pár dalšími postavami, na které ve hře narazíte. Stále však platí, že pro co nejlepší zážitek doporučuji během hraní nasadit sluchátka.
Fenomenální hudební efekty pak oceníte i při jejich splynutí s vizuálem, který je až na pár drobností rovněž úchvatný. Přestože se pohybujete vesměs v interiérech (podíváte se však ale také ven do zasněžené krajiny), můžete během svého putování k cíli spatřit mnoho odlišně navržených úrovní, které jsou velmi pěkně zpracované. Inspirace u Dead Space je v tomto ohledu naprosto evidentní – například u otevírání dveří a nevšimnout si samozřejmě nelze ani ukazatele zdraví na krku hrdiny či ostatních věcí. Velmi dobře udělané je rovněž nasvícení scén a po většinu času jsem se nesetkal s výraznými propady snímkovací frekvence. Výtku mám snad jen k efektům ohně, respektive plápolajícím plamenům, které jsou při detailnějším pohledu trhané a je patrné, že běží v nižší snímkovací frekvencí než zbytek okolí. Je to zvláštní pohled, neboť zbytek hry je vizuálně vysoce kvalitní.
Hlavně se nenechat obklíčit
Samotný gameplay je terčem mnoha kritiků a i já k němu mám výtky. Líbí se mi, že vás hra nevodí za ručičku, občas se tak stane, že nevíte, kudy se přesně vydat. To vás donutí k tomu se částečně vrátit již do prozkoumaných oblastí a čelit potenciálnímu souboji s nepříjemnými protivníky, zároveň je však frustrující, když nevíte kudy dál a hra vám zkrátka ne a ne poradit. Chybí zde tedy jakýsi balanc. Takto jsem se například zbytečně vracel o několik místností dozadu, jelikož jsem si nevšiml nenápadného znaku na určitém místě pro další postup. Stejně tak kvůli tomuto přístupu občas vyvstává otázka, kterými dveřmi se máte vydat, což může být dost otravné, pokud chcete vysbírat všechny předměty (náboje, lékárničky, plánky k novým zbraním a součástky, které je možné vyměnit za kredity), neboť je můžete snadno minout.
Bez kritiky nezůstane ani bojový systém, který se skládá z úderů obuškem, střelby několika typy zbraní a také telekineze, pomocí níž můžete protivníky odhodit (třeba do ozubeného soukolí). Pokud bojujete s jedním protivníkem, funguje systém vcelku dobře, i když ne každému bude vyhovovat trochu zvláštní způsob uhýbání. Jakmile však na vás naběhne více protivníků najednou, ocitnete se v prekérní situaci, z níž často není jiné východisko než smrt. Hlavním důvodem je úhel a záběr kamery a také fakt, že se hrdina zaměří pouze na jednoho protivníka. Ostatní jej pak snadno rychle skolí, když útočí z různých stran. Často tak budete umírat a budete se snažit zapamatovat, odkud se jednotliví protivníci vynoří a pozabíjet je takovým způsobem, aby se nedostali do vaší blízkosti.
Brutalita je nepochybně jedním z hlavních aspektů celé hry.
V některých sekcích hry zase budete v podstatě kvůli tomuto prvku nuceni zabíjet výlučně potichu plíživým způsobem, což je rovněž ne úplně šťastné řešení. Stealth po chvíli omrzí a působí trochu komicky, neboť není problém likvidovat jednoho nepřátele v těsné blízkosti dalšího, který si ale ničeho nevšimne, i když má mít (podle hry) výtečný sluch, podle něhož určuje polohu své kořisti.
A tím se dostávám k samotným nepřátelům, jejichž množství je, co se druhů týče, relativně neuspokojující. Během hry se tak setkáte zhruba s pěti typy častěji vídaných protivníků. Občasné souboje s bossy navíc vícekrát opakují stejný typ „biofága“, což je škoda. Zpracování těchto mimozemských kreatur je řádně odpudivé a fanoušky gore jistě potěší brutální zakončovací animace při jejich udolání, které jsou však řádně nechutné i při úmrtích hlavního hrdiny. Brutalita je nepochybně jedním z hlavních aspektů celé hry, i když si na ni celkem brzy zvyknete a poté už nemá kýžený efekt.
Hororovost příběhu pak sráží leckdy laciné lekací scény (například opakující se příšera připomínající slimáka vyskakující ze schránek s náboji) a také trochu zvláštní herní dynamika. Místy vás hra chvíli po utkání s bossem ihned hodí do dalšího tuhého boje, jindy se dlouhou dobu protloukáte místnostmi, kde musíte potichu likvidovat nepřátele. The Callisto Protocol zkrátka nemá takový spád, abyste zůstali neustále napjatí, i když samotný příběh vyloženě špatný není. Co mi například schází, je rovněž větší interakce s roboty, kteří zde slouží spíše jako kulisa, i když představují nemilosrdný mechanizovaný dozor ve věznici. S těmi se setkáte jen párkrát a obvykle se jim velmi jednoduše vyhnete. Takoví androidi z již starší, ale stále skvělé hororové hry Alien: Isolation představovali naprosto jiný level výzvy.
Zhodnocení
The Callisto Protocol rozhodně stojí za zahrání, pokud si chcete užít působivé audio, které vám pocuchá nervy, či naleštěný vizuál (s malou výtkou k efektům ohně) a na PlayStationu 5 rovněž špičkovou haptickou odezvu. Po stránce samotného gameplaye a příběhu však bohužel nenaplnil vysoká očekávání, která vznikla částečně i v důsledku skvěle zpracovaných trailerů. Nejedná se o špatnou hru a náruživým fanouškům hororů bych ji rozhodně doporučil, zároveň se však nelze ubránit dojmu, že měl The Callisto Protocol na víc. Snad se tedy v budoucnu dočkáme reparátu (ať už třeba druhého dílu či prequelu), kde budou zmíněné nedostatky odstraněny a hra bude vypilována k dokonalosti.
Foto: Striking Distance Studios
