Evropská business class je snadný terč. Často se jí směju i já. Sedačka je většinou úplně stejná jako v economy, jen prostřední místo zůstává volné. Žádná postel, žádné soukromí a na první pohled vlastně nic, za co by člověk chtěl platit výrazně víc.
Jenže čím častěji po Evropě létám, tím víc mám pocit, že ji hodnotíme podle špatného měřítka. Nejde totiž jen o sedačku, ale o celou cestu. O něco více prostoru, rychlejší průchod letištěm, přístup do salonků nebo možnost nastoupit mezi prvními. Nic z toho samo o sobě není zásadní, dohromady už ale rozdíl poznáte.
Docela dobře mi to připomněla cesta z Londýna do Frankfurtu přes Mnichov. Oba lety operovala Lufthansa a šlo o běžné evropské Airbusy A320neo a A319. Přestože jsem potřeboval do Frankfurtu, tentokrát jsem cestoval s přestupem v Mnichově. A právě na dvou letech se ukázalo, co business class nabízí navíc a kde jsou její limity.
První rozdíl ještě před odletem
Na londýnském Heathrow se první výhoda ukázala ještě před sedmou ráno. Průchod bezpečnostní kontrolou přes fast track mi zabral méně než deset minut, zatímco fronty pro ostatní cestující vypadaly podstatně delší.
Mohl jsem tak rovnou zamířit do salonku Lufthansy. Protože jsem měl ještě čas, zašel jsem se podívat také do United Clubu v jiné části terminálu. Je to přibližně deset minut svižné chůze. Na letištních saloncích oceňuji především možnost občerstvení a zázemí, kde se dá před odletem pohodlně sedět nebo pracovat. Tedy pokud se podaří najít volné místo.
Ostatní ještě nastupují, já už pracuji
Boarding letu LH2485 do Mnichova začal v 7:00 a skončil v 7:25. Airbus A320neo s registrací D-AIND měl pro business class vyhrazené první tři řady.
Díky prioritnímu nástupu jsem byl na palubě mezi prvními. Sedl jsem si, otevřel notebook a začal vyřizovat e-maily. Dalších zhruba dvacet minut přitom stále nastupovali ostatní cestující, stáli v uličce, hledali svá místa a prostor pro příruční zavazadla.
Právě tohle považuji za jednu z praktických výhod business class. Prioritní nástup může znamenat, že se usadíte o 15 až 20 minut dříve než ostatní. Místo čekání ve frontě už můžete svůj čas využít po svém.
Samotná sedačka žádné překvapení nepřinesla. Lufthansa používá klasické evropské uspořádání se třemi sedadly na každé straně uličky, přičemž prostřední zůstává v business class volné. Místa na nohy oproti economy zásadně nepřibude, ale člověk má více prostoru do stran a nemusí se s nikým dělit o loketní opěrku. I to je příjemný rozdíl.
Snídaně cestou do Mnichova
Krátce po plánovaném odletu jsme se vydali na cestu do Mnichova a posádka se po startu pustila do servisu. Na snídani byl jogurt s müsli, salám, sýry, houska a croissant. K tomu voda, nealkoholické nápoje a samozřejmě káva nebo čaj. Za chvíli posádka nabízela další nápoje.
Kvůli takové snídani bych si business class samozřejmě nekoupil. Je to ale příjemný doplněk, zvlášť na ranním letu, kdy se člověk nemusí před odletem shánět po občerstvení.
Do Mnichova jsme přistáli v 10:10. Čekala mě ještě pasová kontrola a přesun letištním vlakem mezi částmi terminálu, přesto jsem byl přibližně za dvacet minut v salonku.
Salonek jako oáza klidu? Ve Frankfurtu a Mnichově spíš výjimka
Rozdíl proti rannímu Londýnu snad nemohl být větší. Mnichovský salonek byl plný lidí a chvíli byl problém najít alespoň místo na stání u vysokého stolku, kam bych si mohl položit šálek kávy.
A bohužel to není žádná výjimka. Ze zkušenosti vím, že salonky Lufthansy ve Frankfurtu a Mnichově často vypadají podobně. Někdy je úspěch najít vůbec volnou židli. Očekávaná oáza klidu se tak snadno změní v další přeplněnou letištní čekárnu. Jen s kávou zdarma.
Jídlo pět minut po startu. A za chvíli zase uklízet
V 11:10 začal boarding letu LH101 do Frankfurtu. Tentokrát šlo o Airbus A319 s registrací D-AIBG. Nástup trval jen asi 15 minut. Business class zabírala sedm řad a z celkem 28 míst jich devět zůstalo prázdných, takže na palubě bylo příjemně volno.
V 11:45 jsme dostali povolení k odletu. Po vzletu nebyl čas ztrácet, protože samotný let do Frankfurtu trval pouhých 36 minut. Už asi pět minut po startu začala posádka servírovat jídlo. Na tácu byl malý chléb, kuřecí prsa, edamame a dezert. Krátce poté přišly nápoje.
Za dalších zhruba 15 minut už ale posádka zase všechno sklízela. Na tak krátké trase je docela působivé, že Lufthansa stihla jídlo i nápoje vůbec nabídnout. Posádka se rozhodně nenudila.
Po přistání už to tak působivé nebylo. Vyšla na nás autobusová stojánka, takže jsme vystoupili po schodech a k terminálu pokračovali autobusem. Od zaparkování letadla po příchod k pásům se zavazadly mi to zabralo téměř půl hodiny.
Ani tam ale kufr ještě nebyl. Na informační tabuli svítilo, že zavazadla dorazí přibližně za dalších 13 minut. A skutečně dorazila v avizovaném čase. Celkově to trvalo déle, než bych si představoval, ale alespoň člověk věděl, kdy může kufr očekávat.
Ani business class vás zkrátka před autobusovou stojánkou nebo čekáním na zavazadla nezachrání. V tomhle ohledu jsme si byli s cestujícími z economy zase všichni rovni.
Za dva tisíce navíc? Pro mě jednoduchá volba
A tím se dostávám k tomu nejdůležitějšímu. Cena podle mě rozhoduje o tom, jestli evropská business class dává smysl, nebo je to vyhazování peněz.
Potřeboval jsem se dostat z Londýna do Frankfurtu. Economy class na stejné trase s přestupem vycházela přibližně na šest tisíc korun, a to ještě bez odbaveného zavazadla. Business class stála kolem osmi tisíc korun a odbavený kufr už zahrnovala. Rozdíl v základní ceně letenek tedy činil zhruba dva tisíce korun, při započtení zavazadla do economy by byl ještě menší.
Kdyby economy stála tři tisíce a business deset, rozhodoval bych se úplně jinak. Tady jsem ale za relativně malý příplatek dostal rychlejší průchod bezpečnostní kontrolou na Heathrow, přístup do salonků, přednostní nástup, odbavené zavazadlo, volné prostřední sedadlo a servis na obou letech.
Samozřejmě záleží na konkrétní trase, ceně letenky i tom, co už má člověk díky věrnostnímu statusu. Někdy je rozdíl v ceně tak velký, že se příplatek obhajuje jen těžko. A pokud letíte nalehko na hodinu či dvě, můžete mít na věc úplně jiný názor.
Přijde mi ale nespravedlivé hodnotit evropskou business class jen podle fotografie sedačky a říkat, že je to vlastně economy s prázdným místem uprostřed. Technicky to tak často opravdu je. Jenže člověk si nekupuje pouze sedačku.
Za dva tisíce korun navíc jsem tentokrát nedostal výrazně lepší místo v letadle. Dostal jsem výrazně příjemnější cestu.
A za takový rozdíl bych si ji koupil znovu.
