Když dostaneme chřipku nebo jinou infekci, obvykle nemáme chuť pracovat, setkávat se s lidmi ani věnovat se svým oblíbeným činnostem. Cítíme se unavení, zpomalení, podráždění a nejraději bychom celý den zůstali v posteli. Část těchto pocitů samozřejmě souvisí s horečkou nebo bolestí, za změnou našeho chování však stojí také cílená reakce mozku na aktivaci imunitního systému.
Imunita totiž nepracuje odděleně od psychiky. Když v těle odhalí infekci, poranění nebo jiný problém, začne vytvářet signální molekuly, které informují mozek o probíhajícím nebezpečí. Mozek následně upraví naše chování tak, abychom šetřili energií, více odpočívali a omezili činnosti, které nejsou pro bezprostřední přežití nezbytné. Tento soubor změn se označuje jako „sickness behavior“, tedy chování spojené s nemocí.
Imunita a mozek spolu neustále komunikují
Jedním z hlavních nástrojů imunitní komunikace jsou cytokiny. Jde o malé signální bílkoviny, pomocí kterých mezi sebou komunikují buňky imunitního systému. Při zánětlivé reakci se mohou zvýšit například hladiny interleukinu 1, interleukinu 6 nebo tumor nekrotizujícího faktoru alfa. Jejich úkolem je koordinovat obranu organismu, jejich působení se však neomezuje pouze na místo infekce nebo poranění.
Zánětlivé signály se mohou k mozku dostávat několika cestami. Některé informace přenášejí nervová zakončení včetně bloudivého nervu, jiné působí prostřednictvím buněk v okolí mozkových cév nebo v místech, kde je ochranná bariéra mozku propustnější. Imunitní aktivita může ovlivnit také buňky zvané mikroglie, které představují vlastní obranný systém centrální nervové soustavy. Nejde tedy o jednoduchou představu, že by všechny cytokiny volně procházely do mozku, ale o složitou komunikační síť propojující krev, nervy a mozkové buňky.
Proč nás nemoc připraví o motivaci?
Ztráta energie během infekce není chybou organismu, ale součástí jeho obranné strategie. Imunitní odpověď spotřebovává velké množství energie, a proto se mozek snaží omezit pohyb, společenské aktivity i další méně důležité činnosti. Člověk ztrácí chuť něco dělat, chce spát a dočasně ho přestávají zajímat věci, které mu běžně přinášejí radost.
Zánětlivé cytokiny mohou ovlivňovat mozkové okruhy spojené s motivací, odměnou a pohybovou aktivitou. Změny se mohou dotýkat například dopaminového systému, který hraje významnou roli v tom, zda očekáváme odměnu a máme energii potřebnou k dosažení cíle. Právě omezená motivace, únava a neschopnost prožívat radost se mohou nápadně podobat některým projevům deprese.
Zánět může ovlivnit i chemii mozku
Vliv imunitního systému na náladu nekončí u pocitu únavy. Cytokiny mohou zasahovat také do fungování serotoninu, dopaminu a glutamátu, tedy látek důležitých pro náladu, motivaci, paměť i schopnost reagovat na stres. Jedním ze zkoumaných mechanismů je kynureninová dráha, při které organismus zpracovává aminokyselinu tryptofan.
Při zvýšené imunitní aktivitě se může větší část tryptofanu přesouvat právě do této dráhy. Vznikají přitom látky schopné ovlivňovat nervové buňky a glutamátový systém. Realita je podstatně složitější než jednoduché tvrzení, že zánět „spotřebuje serotonin“, výzkumy však ukazují, že imunitní aktivita může měnit několik neurotransmiterových systémů současně.
Souvisí tedy deprese se zánětem?
Výzkumy u lidí s depresí opakovaně nacházejí v průměru vyšší hodnoty některých zánětlivých ukazatelů, například C-reaktivního proteinu, interleukinu 6 nebo tumor nekrotizujícího faktoru alfa. Výsledky však neznamenají, že každý člověk s depresí má v těle zvýšený zánět nebo že lze psychické onemocnění diagnostikovat obyčejným krevním testem. Deprese není jedna uniformní nemoc a její biologické pozadí se může mezi jednotlivými pacienty výrazně lišit.
Chronický stres může podporovat zánětlivou aktivitu, zatímco dlouhodobý zánět může zpětně ovlivňovat stresové reakce a náladu.
Zánětlivý mechanismus pravděpodobně hraje větší roli pouze u určité skupiny lidí. U některých pacientů se zvýšenou imunitní aktivitou mohou být výraznější únava, poruchy spánku, zpomalení, změny chuti k jídlu nebo ztráta motivace. Ani v těchto případech ale nelze jednoduše určit, co bylo první. Chronický stres může podporovat zánětlivou aktivitu, zatímco dlouhodobý zánět může zpětně ovlivňovat stresové reakce a náladu.
Silný důkaz přinesla léčba interferonem
Významnou stopu vědcům nabídli pacienti léčení interferonem alfa, který se v minulosti používal například u některých virových a nádorových onemocnění. Interferon cíleně aktivuje imunitní systém, u části léčených lidí se však následně objevovaly výrazné změny nálady, únava a depresivní příznaky. Šlo o jeden z důkazů, že uměle vyvolaná imunitní reakce může za určitých okolností ovlivnit psychický stav.
To však stále neznamená, že by každá špatná nálada byla následkem skrytého zánětu. Na rozvoji deprese se mohou podílet genetické předpoklady, životní zkušenosti, chronický stres, sociální prostředí, tělesná onemocnění i změny v mozkových okruzích. Imunitní systém představuje jeden dílek této složité skládačky, nikoliv univerzální vysvětlení všech psychických obtíží.
Znamená to, že pomohou protizánětlivé léky?
Myšlenka působí lákavě: jestliže může zánět zhoršovat náladu, nestačilo by užít protizánětlivý lék? Tak jednoduché to není. Běžné léky proti bolesti a zánětu nejsou určené k samostatné léčbě deprese a jejich dlouhodobé užívání může způsobit závažné nežádoucí účinky. Výzkum protizánětlivých přístupů sice pokračuje, největší smysl by však pravděpodobně měly pouze u pečlivě vybraných pacientů s prokazatelně zvýšenou imunitní aktivitou.
Stejně tak není vhodné vyvozovat psychický stav pouze z jedné zvýšené hodnoty CRP. Tento ukazatel může vzrůst při infekci, poranění, chronickém onemocnění i z mnoha dalších důvodů. Krevní test bez znalosti zdravotního stavu neřekne, zda je příčinou špatné nálady právě zánět, a už vůbec nenahrazuje vyšetření lékařem nebo odborníkem na duševní zdraví.
Tělo a psychiku nelze úplně oddělit
Poznání vztahu mezi imunitou a mozkem mění tradiční představu, podle které jsou tělesné a psychické potíže dvě oddělené oblasti. Nálada není jen výsledkem našich myšlenek a imunita nechrání pouze před bakteriemi a viry. Oba systémy spolu nepřetržitě komunikují, reagují na stres a společně ovlivňují, kolik máme energie, jak spíme i zda máme chuť vyhledávat společnost.
Zánět tedy skutečně může promlouvat do toho, jak se cítíme. Nečiní tak ale prostřednictvím jediné molekuly ani jednoduchého vypínače nálady. Jde o komplikovanou síť signálů, která vznikala během evoluce proto, aby nás během nemoci přiměla zpomalit. Pokud však imunitní aktivace přetrvává dlouhodobě, může se tento původně ochranný mechanismus u některých lidí stát součástí mnohem závažnějšího problému.
