Když nás skolí chřipka nebo jiná infekce, většinou nemáme chuť pracovat, potkávat se s lidmi ani se věnovat tomu, co nás běžně baví. Jsme unavení, zpomalení, podráždění a nejraději bychom celý den zůstali v posteli. Není to přitom jen důsledek horečky nebo bolesti. Na aktivaci imunitního systému cíleně reaguje také mozek, který podle toho mění naše chování.
Imunita totiž nefunguje odděleně od psychiky. Jakmile v těle odhalí infekci, poranění nebo jiný problém, začne vysílat signály informující mozek, že se něco děje. Ten nás následně přiměje zpomalit, více odpočívat a neplýtvat energií na činnosti, které v danou chvíli nejsou nezbytné. Tento soubor změn vědci označují jako „sickness behavior“, tedy chování spojené s nemocí.
Imunita a mozek jsou neustále ve spojení
Důležitou roli v této komunikaci hrají cytokiny. Jde o malé signální bílkoviny, pomocí kterých si buňky imunitního systému předávají informace. Při zánětlivé reakci se mohou zvýšit například hladiny interleukinu 1, interleukinu 6 nebo tumor nekrotizujícího faktoru alfa. Jejich hlavním úkolem je koordinovat obranu organismu, jejich vliv se však neomezuje pouze na místo infekce nebo poranění.
Zánětlivé signály se mohou k mozku dostávat několika cestami. Část informací přenášejí nervová zakončení včetně bloudivého nervu, další působí prostřednictvím buněk v okolí mozkových cév nebo v místech, kde je ochranná bariéra mozku propustnější. Imunitní aktivita může ovlivňovat také mikroglie, tedy buňky tvořící vlastní obranný systém centrální nervové soustavy. Neplatí tedy jednoduchá představa, že by cytokiny pouze pronikly do mozku a začaly v něm působit. Ve skutečnosti jde o mnohem složitější síť propojující krevní oběh, nervy a mozkové buňky.
Proč nás nemoc připraví o motivaci?
Ztráta energie během infekce není chybou organismu. Z evolučního hlediska jde naopak o promyšlenou obrannou strategii. Imunitní reakce je energeticky náročná, a proto se mozek snaží omezit pohyb, společenské aktivity i další činnosti, bez kterých se tělo dočasně obejde. Chce se nám spát, ztrácíme chuť něco dělat a přestávají nás zajímat i věci, které nám běžně přinášejí radost.
Zánětlivé cytokiny totiž mohou ovlivňovat mozkové okruhy spojené s pohybem, motivací a očekáváním odměny. Změny se mohou týkat například dopaminového systému, který hraje důležitou roli v tom, zda máme energii pustit se do nějakého úkolu a očekáváme, že nám jeho splnění přinese uspokojení. Únava, nezájem a neschopnost prožívat radost pak mohou na první pohled připomínat některé projevy deprese.
Zánět může měnit i chemii mozku
Vliv imunitního systému na náladu ale nekončí u obyčejné únavy. Cytokiny mohou zasahovat také do fungování serotoninu, dopaminu a glutamátu, tedy látek důležitých pro náladu, motivaci, paměť i reakci na stres. Jedním z intenzivně zkoumaných mechanismů je kynureninová dráha, kterou organismus využívá při zpracování aminokyseliny tryptofanu.
Při zvýšené imunitní aktivitě se může fungování této dráhy změnit. Vznikají při ní látky, které dokážou ovlivňovat nervové buňky i glutamátový systém. Rozhodně ale neplatí zjednodušené tvrzení, že zánět pouze „spotřebuje serotonin“ a tím způsobí špatnou náladu. Výzkumy spíše ukazují, že imunitní reakce může současně zasáhnout do několika systémů, které se navzájem ovlivňují.
Souvisí tedy deprese se zánětem?
U lidí s depresí výzkumy opakovaně nacházejí v průměru vyšší hodnoty některých zánětlivých ukazatelů, například C-reaktivního proteinu, interleukinu 6 nebo tumor nekrotizujícího faktoru alfa. To však neznamená, že každý člověk s depresí má v těle zvýšený zánět nebo že lze psychické onemocnění odhalit běžným krevním testem. Deprese není jedna přesně ohraničená nemoc se stejnou příčinou u všech pacientů. Její biologické pozadí se může člověk od člověka výrazně lišit.
Chronický stres může podporovat zánětlivou aktivitu, zatímco dlouhodobý zánět může zpětně ovlivňovat stresové reakce a náladu.
Zánět proto pravděpodobně hraje významnější roli jen u určité skupiny lidí. U pacientů se zvýšenou imunitní aktivitou mohou být nápadnější únava, problémy se spánkem, zpomalení, změny chuti k jídlu nebo ztráta motivace. Ani tehdy ale není snadné určit, co bylo příčinou a co následkem. Chronický stres může podporovat zánětlivou aktivitu, zatímco dlouhodobý zánět může zpětně ovlivňovat stresové reakce a náladu.
Silnou stopu přinesla léčba interferonem
Důležitou nápovědu vědcům poskytli pacienti léčení interferonem alfa, který se v minulosti používal například u některých virových a nádorových onemocnění. Interferon cíleně aktivuje imunitní systém, u části léčených lidí se však následně objevovala výrazná únava, změny nálady a depresivní příznaky. Ukázalo se tak, že uměle vyvolaná imunitní reakce může za určitých okolností skutečně ovlivnit psychický stav.
Stále to ovšem neznamená, že za každou špatnou náladou stojí skrytý zánět. Na rozvoji deprese se mohou podílet genetické předpoklady, životní zkušenosti, chronický stres, sociální prostředí, tělesná onemocnění i změny v mozkových okruzích. Imunitní systém je pouze jedním dílkem složité skládačky, nikoliv univerzálním vysvětlením všech psychických obtíží.
Pomohly by tedy protizánětlivé léky?
Nabízí se zdánlivě jednoduchá úvaha: pokud může zánět zhoršovat náladu, nestačilo by užít protizánětlivý lék? Tak snadné to bohužel není. Běžné léky proti bolesti a zánětu nejsou určené k samostatné léčbě deprese a jejich dlouhodobé užívání může mít závažné nežádoucí účinky. Výzkum protizánětlivých přístupů sice pokračuje, největší přínos by ale pravděpodobně mohly mít jen u pečlivě vybraných pacientů s prokazatelně zvýšenou imunitní aktivitou.
Stejně tak nelze psychický stav posuzovat podle jediné zvýšené hodnoty CRP. Tento ukazatel může vzrůst při infekci, poranění, chronickém onemocnění i z řady dalších důvodů. Samotný krevní test proto neprozradí, zda za špatnou náladou stojí právě zánět, a už vůbec nemůže nahradit vyšetření lékařem nebo odborníkem na duševní zdraví.
Tělo a psychiku nelze úplně oddělit
Poznání vztahu mezi imunitou a mozkem postupně mění tradiční představu, že tělesné a psychické potíže představují dvě oddělené oblasti. Nálada není pouze výsledkem našich myšlenek a imunita se nestará jen o boj s bakteriemi a viry. Oba systémy spolu nepřetržitě komunikují, reagují na stres a společně ovlivňují, kolik máme energie, jak spíme i zda vyhledáváme společnost ostatních lidí.
Zánět tedy skutečně může promlouvat do toho, jak se cítíme. Nejde však o jedinou molekulu ani o jednoduchý vypínač nálady. Ve skutečnosti je za tím spletitá síť signálů, která během evoluce vznikla proto, aby nás v době nemoci přiměla zpomalit a šetřit síly. Pokud ale imunitní aktivace přetrvává příliš dlouho, může se tento původně užitečný mechanismus u některých lidí stát součástí mnohem závažnějšího problému.
