Druhá světová válka byl konflikt jako žádný jiný. Koncept tzv. totální války, se kterým přišel říšský ministr Joseph Goebbels, podřizoval veškeré průmyslové úsilí zbrojení. Pro poražení protivníka tak bylo nutné nejdříve zlikvidovat jeho zázemí. K tomu měly sloužit hromadné nálety na obou stranách konfliktu.
Pro obě strany to znamenalo jednu inženýrskou výzvu: jak zajistit, aby letecká bomba zvládla transport, klidně i přes půlku přepravy, často v nebezpečných podmínkách, několikeré překládání mezi různými dopravními prostředky a nakonec neklidný let k cíli, aniž by bomba vybuchla předčasně.
Proto konstrukce bomby připomíná proces rozdělávání rozdělávání ohně: zapálíte sirku, zapálíte papír, zapálíte podpalovač a nakonec zapálíte uhlí. V této analogii je zápalka, nejcitlivější součást celého řetězce, rozbuškou a uhlí výbušninou. Proto se ohledně rozbušek po celou dobu války intenzivně experimentovalo, čehož jsme svědky až do dnešních dní, a to v podobě zmiňované letecké bomby nalezené v litvínovské chemičce.
V bombách se používá několik typů rozbušek. Historicky nejběžnějším typem jsou nárazové rozněcovače, které jsou zasazeny do nosu bomby a při nárazu explodují a odpálí hlavní nálož. Naproti tomu časová roznětka působí s řízeným zpožděním. Časovač nemusel mít podobu běžných hodin, ale jakéhokoli jiného přírodního jevu, který probíhá předvídatelným způsobem. A to je právě případ bomby, kde měla žíravina z rozbité skleněné baňky rozleptat vodič, přerušit obvod a tak spustit výbuch.
Jiný typ, roznětka na základě blízkosti, detekuje, kdy je cíl dostatečně blízko, aby mohl být výbuchem bomby zničen. Snímač je obvykle malá radarová souprava, která vysílá signály a naslouchá jejich odrazům od blízkých objektů. Bombu mohl odpálit nejenom radar, ale aktivní sonar, pasivní akustické, infračervené, magnetické, fotoelektrické, seismické nebo dokonce televizní kamery.
Vedle těchto dvou základních principů se používaly ještě další. Už v druhé světové válce se začalo experimentovat s odpalováním na dálku pomocí rádiových signálů a aby tho nebylo málo, některé bomby mohl spustit barometr, který zaznamenal nárůst tlaku okolního vzduchu na určenou mez. U všech těchto případů ale nesměla chybět pojistka, která zabránila mechanismu spustit předčasně. Většina bombových roznětek je odjištěna v okamžiku vypuštění bomby z letadla nebo těsně před ním, takže bomby s roznětkou nemohou explodovat při nakládání nebo při přepravě k cíli. Tohoto odjištění v posledním okamžiku se dosahuje jednoduchými mechanickými prostředky, nejčastěji malým ozubeným kolečkem na bombě, které se otáčí, když vzduch proletí kolem padajícího projektilu, a tím odjistí roznětku.
Proč tak složitě?
Pod válečným tlakem probíhal vývoj tak překotně, že prakticky každá dnes nalezená letecká bomba je unikát, který je pro pyrotechniky oříškem, a to nejenom kvůli stavu, ve kterém může celý mechanismus po osmi desetiletích v zemi být. Proto se do mysli vkládá otázka, proč se konstruktéři nezaměřili jen na jeden typ, který by dotáhli k dokonalosti. Odpověď zní, že každé bombardování vyžaduje u něco jiného.
Kupříkladu při útoku na měkké cíle, jak byla eufemisticky označována pěchota, je žádoucí výbuch ještě ve vzduchu, aby se střepiny a tlaková vlna co nejvíce rozptýlily. Naopak při bombardování budov je ideální, pokud bomba proletí nejen střechou, ale i několika patry a exploduje až u základů, které tak poškodí. Naprostým „mistrovstvím“ je pak kombinace několika přístupů najednou. Tříštivé bomby v první vlně rozbijí všechna okna a poškodí střechy, aby zápalné bomby v druhé vlně měly volnou cestu ke strojnímu vybavení ničené továrny.
Zde však měla Třetí říše nad spojenci jednu výhodu: miliony otrockých pracovníků, ať už z programu totálního nasazení nebo vězně z koncentračních táborů, díky kterým šlo odklízení škod a obnova průmyslu o poznání snáze. A to je také důvod, proč by časovač zmiňované „litvínovské bomby“ mohl spustit až po dlouhých 144 hodinách. Jakkoli se to zdá z dnešního pohledu cynické a barbarské, takové zpomalení odklízecích prací by bylo dalším úspěšným zásahem.
A tato snaha byla tak důkladná, že hrozí dokončením i osm desítek let po svém začátku, když už bylo původní nepřátelství dávno zapomenuto. Druhá světová válka přinesla použití leteckých bomb v masivním množství: jen na Německou říši, jejíž součástí byl i Protektorát Čechy a Morava, bylo Spojenci svrženo více než 1,5 milionu tun bomb. Odhaduje se, že 10 až 20 % z nich selhalo a nevybuchlo. V hustě obydlených průmyslových oblastech tak v podzemí čeká nejedno překvapení.
