Pokud vás při sledování seriálu The Pitt napadlo, že tohle jste už někdy možná viděli, pak se nepletete. Způsob vyprávění a mnohé problémy přesahující nemocniční zdi jako bychom sledovali už o třicet let dříve v dnes už legendárním seriálu Pohotovost (ER). A stačí jen letmý pohled do bulvárních plátků, který toto podezření potvrzuje. Vdova po Johnu Michaelu Crichtonovi, který zesnul v roce 2008, v něm obviňuje producenty seriálu, že ukradli myšlenku jejího manžela. „The Pitt je ER,“ píše se v jednom z právnických dokumentů z minulého léta. „Není to napodobenina ER, není to odvozenina, není to reboot. Je to kompletně stejná show, se stejnými producenty, scénáristy, produkčními společnostmi, studiovým zázemím a dalšími věcmi.“ Původně měl tedy Urgent fungovat jako jakýsi reboot nebo pokračování Pohotovosti, která se přestala vysílat v roce 2009 po neuvěřitelných 331 epizodách.
Ale protože držitelé práv a producenti nebyli schopni nějak dojít k dohodě, jak by měla moderní Pohotovost vypadat, nakonec se z Chicaga přestěhovala do nedalekého Pittsburghu a z doktora Johna Cartera se stal Michael Rabinovitch. Zatímco původní seriál byl jako víno, které pomalu upíjíte napříč celým rokem a vedle praktikování medicíny se zde našlo dost času i na řešení mezilidských vztahů, The Pitt je jako silný destilát, který vám při každém loku vžene slzy do očí, přesto nedokážete přestat, dokud nejste kompletně vyřízení.
Sledovat výsledek tohoto sporu bude ještě velice zajímavé s tím ohledem, že Urgent už má přislíbenou druhou sezónu, která se má odehrávat o několik týdnů později, a připadne tak na víkend, kdy se mimo jiné slaví oblíbený americký svátek Den nezávislosti. Ten je plný nejenom dobrého jídla a pití, ale také ohňostrojů…
Pokud tedy přijmeme tezi o podobnosti těchto dvou seriálů, zavádí nás to ještě dále do minulosti, konkrétně do roku 1970, kdy vychází kniha Pět pacientů (Five pacients). Stojí za ní tehdy ještě neznámý Michael Crichton. Ten během druhé poloviny šedesátých let dostudoval medicínu na Harvardu, ale praktikoval ji jen jako nezbytnou praxi v jedné z bostonských nemocnic. Už při tom se ale projevil jeho talent dobře pozorovat, chápat věci v širších souvislostech a to všechno poutavě přiblížit čtenářům.
Pokud se právě teď chystáte do knihovny nebo k pořízení digitální kopie knihy, nejspíše budete zklamaní. Řada pasáží beznadějně zastarala, na příběhu samotném jde vidět váhavost začínajícího autora. To, co začíná jako dramatická lékařská historka, se rázem přehoupne do jakési eseje, ve které se řeší tu historie medicíny, jindy její financování, nebo odvěká otázka, kdo zachrání zachraňujícího doktora. Ačkoli se všechny tyto otázky palčivě připomněly jak v Pohotovosti, tak v Urgentu, museli jsme si na to desetiletí počkat.
Crichton dal psaní přednost před praktikováním medicíny a do širšího povědomí se dostal jako autor Jurského parku, který Steven Spielberg přetavil na úspěšný film – bohužel za cenu toho, že se z poměrně komplexní úvahy na ekologií stala akční naháněná v zábavním parku. Nicméně tato sláva pak Crichtonovi umožnila rozvinout své medicínské postřehy do jednoho z nejdelších a nejúspěšnějších seriálových počinů. Dobře to shrnuje vzpomínka jednoho z producentů, který dorazil na jednu z prvních schůzek ohledně natáčení Pohotovosti a myslel si, že si spletl místnost, protože kolem stolu viděl samé držitele Oscara.
I když se Pohotovost nakonec stala obětí svého vlastního úspěchu, po jejím skončení zela jak v nabídce stanic tak v diváckých srdcích díra, která se na chvíli zaplnila až letos na jaře. A stalo se tak díky lékaři, který medicínu nikdy nepraktikoval, ale udělal pro ni mnohem více než kdokoli jiný. A je hezká představa, že doktory Cartera a Rabinovitche nespojuje jenom excelentní výkon Noaha Wyleho, ale že je to také jakési lékařské alter ego samotného Crichtona.
