I když lidé mohou tvrdit, že Simpsonovy už dávno nesledují, protože jejich vrchol přišel v roce XY (doplňte si sami) a od té doby je to je horší a horší, stále mají svou popularitu. Loni stačila například smrt Larryho, do té doby bezvýznamného barového povaleče, k tomu, aby se rozproudila bouřlivá diskuse. V tomto kresleném světě totiž čas jakoby stojí a každá zásadnější změna tamního paradigmatu je pro mnohé fanoušky obtížně stravitelná. Seriál jako by suploval roli pevného bodu, ke kterému se lze upnout ve světě, kde naopak vše plyne, a mnohdy ne žádoucím směrem.
Jenže to, co Larryho smrt jen jemně naznačovala, ukázal díl nazvaný Bartovy narozeniny. Ten byl koncipován, jako by byl poslední, protože v něm padá další nepřekročitelná hranice – jedna z postav je o rok starší. A protože si tvůrci nebyli jisti, jak přistoupit k tak vážné věci, raději ji přehodili na umělou inteligenci. Tu nakrmili posledními díly všech možných seriálů, které se kdy vysílaly a nechali ji napsat přesně takový závěr, po jakém diváci touží.
Na první pohled tak vznikla úsměvná koláž těch největších scenáristických klišé, jak zakončit seriál. Vrstvená realita, umělá inteligence a hlavně motiv utrpení jedince chyceného do pasti, kterou si sám postavil, je ale jednoznačný odkaz na Černé zrcadlo. Postavy seriálu naštěstí trpět nemohou, ale autoři zde usilovně kopou do čtvrté stěny, aby tak poukázali na svou existenci. Na jednu stranu dosáhli toho, co by se mohlo zdát být Zlatým grálem. Jejich show se vysílá tak dlouho a o konci se ani nediskutuje, na to jsou čísla stále příliš dobrá. Fanoušci jim sice nechybí, ale na druhou stranu se od nich dočkají hodnocení, že a) se opakují, b) dělají změny, které se lidem nelíbí.
Vedle Černého zrcadla je tak tento díl Simpsonových něco jako Věc Makropulos od bratří Čapků. Svým způsobem jsou nesmrtelné jak postavy seriálu, tak seriál samotný. A to nemusí být dobře, jak pro diváky, tak hlavně pro tvůrce, kteří to dali náležitě najevo.
