Nová řada Černého zrcadla uhodila hřebíček přímo na hlavičku

Glosa
Nová řada Černého zrcadla uhodila hřebíček přímo na hlavičku
Fotografie: Netflix

Už jste viděli novou řadu Černého zrcadla? Rozhodně byste si neměli nechat ujít alespoň její první epizodu. Ta přesným, nekompromisním a zároveň vtipným způsobem ukazuje, že na žádnou sci-fi dystopii už čekat nemusíme, protože v ní dávno žijeme. Nevěříte?

Nejprve varování, následující rozbor se neobejde bez četných spoilerů, tedy vyzrazení částí děje. Protože je moment překvapení důležitou součástí receptu této antologie, měli byste se do následujícího rozboru pustit až po zhlédnutí první epizody šesté řady s názvem Joan je hrozná. Nejprve je nutné sloupnout první slupku sci-fi závoje. Mohlo by se zdát, že tvůrci lacině naskakují na rozruch okolo generativní umělé inteligence, a středobodem vyprávění je tak kvantový počítač, který dokáže skoro v reálném čase generovat seriálové dobrodružství podle příběhů reálných lidí a obličejů známých herců.

Jestli je tato možnost za rohem, nebo dekády vzdálená, zde ale není hlavním poselstvím. Daleko důležitější než samotný vznik takového hypotetického seriálu je jeho příprava. Ta nejdůležitější sdělení tak zapadnou ve zdánlivě nudné konverzaci hlavních představitelek s právníky. Za explicitní hláškou zahrnující felaci herečky s primátem se skrývá jedno očividné, ale důležité sdělení. Lidé nečtou podmínky služeb, které používají. Tzv. EULA na začátku jen rychle odklepneme, stejně tak souhlasy s cookies a další... Z toho pak plynou takové městské legendy, jako že se nudící právníci dali do podmínek jednoho softwaru pokyn, ať jim lidé pošlou mail a oni jim za to pošlou zpátky sto dolarů. Během deseti let se nikdo neozval, a to měl program miliony stažení.

Každý má svoji Salmu

Při každém takovém automatizovaném souhlasu možná podvědomě spoléháme na nadřazenost právního systému smluvním podmínkám. Například, kdyby Elon Musk propašoval do podmínek Twitteru povinnost poskytnout mu nová játra nebo plíce, asi by nikde na světě neuspěl u soudu s tím, když by je skutečně začal vymáhat. Jenomže to mluvíme o skutečném fyzickém světě. Za ním však existuje ještě ten kybernetický, který v ději ztělesňují zřetězené reality počítačem generovaných seriálů. Naše současnost sice není tak vizuálně atraktivní, ale neméně děsivá. Používáním každé služby, sociální sítě, Netflixu, Streamberry nebo jen obyčejným prohlížením webových stránek vzniká někde na síti náš profil, respektive celá jejich řada. Samozřejmě můžete namítnout, že něco takového není naživu nebo nemá vědomí, ale pořád je to vaše součást, skrze kterou vás mohou korporace ovlivňovat, stejně jako Joan v seriálu.

Zatím toho využívají zejména pro lepší cílení reklamy. A podle odkazovaného článku situaci neutečete ani v případě, že nemáte účet u Googlu, Facebooku a dalších. Prostě si vyrobí tzv. „stínový profil“, který sice nebude tak přesný, ale ničemu nevadí. Jedinou paranoidní obranou se zdá být důsledná blokace veškerého provozu směřujícího k těmto velkým korporacím na úrovni routeru, jenže to vám pak přestane fungovat „půlka internetu“.

Vaše část tak žije v jakémsi kyberprostoru, kde neplatí žádné zákony, kromě oněch odsouhlasených v EULA. A tentokrát vám žádný zákon nebo soud nepomůže, protože toto je (zatím) mimo chápání většiny legislativních systémů světa. Politici případné problémy řeší jen ve chvíli, kdy se jich osobně dotýkají, jako byla například kauza Cambridge Analytica, která ukazovala, jak se dá taková armáda virtuálních profilů zneužít například k ovlivnění voleb.

Tvůrce seriálu Charlie Brooker tak rozpracoval myšlenku, kterou poprvé nastínil v epizodě Nosedive. V té ale byla virtuální identita člověka redukována na jedno číslo, což také nabízelo jednoduché východisko – prostě ho ignorovat. V epizodě Joan je hrozná však ukazuje mnohem přesnější a děsivější skutečnost: část našeho já (a u některých velmi značná) existuje ve světě, kde neplatí žádná pravidla, kromě těch, které si určují samy korporace za účelem dosažení co největší moci, vlivu a zisku.

Nejironičtější na celé záležitosti je, že se toto zásadní zjištění dozvídáme na Netflixu, který je součástí tohoto technologicky-mocenského konglomerátu. Charlie Brooker ho zde otevřeně kritizuje coby Streamberry hned ve dvou epizodách, a kouše tak do ruky, která ho krmí. Mohlo by se zdát, že je to proto, že má tak „cool“ vedení, které je podobnou kritiku schopno přijmout. Ve skutečnosti je jim to spíše úplně jedno, protože v současné době neexistuje síla, která by jim v jejich počínání dokázala zabránit.

Diskuze ke článku
V diskuzi zatím nejsou žádné příspěvky. Přidejte svůj názor jako první.
Přidat názor

Nejživější diskuze