Kinetoskop byl prvním komerčně úspěšným zařízením pro sledování pohyblivého obrazu, které na počátku 90. let 19. století vyvinul tým amerického vynálezce Thomase Alvy Edisona pod vedením jeho skotského spolupracovníka Williama Kennedyho Laurieho Dicksona. Na rozdíl od pozdějších promítaček a moderních kin nešlo o projektor vrhající obraz na plátno, ale o masivní dřevěnou skříň, na jejímž vrcholu se nacházel okulár. Uživatel vhodil minci a nahlížel do průzoru, uvnitř kterého se plynule pohyboval nekonečný pás celluloidového filmu. Osvětlení zajišťovala žárovka a dojem plynulého pohybu vytvářela rotující závěrka s úzkou štěrbinou, jež na zlomek sekundy osvětlovala jednotlivá políčka. Tento princip takzvaného nahlížecího kabinetu (peep-show) umožňoval sledovat krátké, přibližně dvacetisekundové výjevy vždy pouze jednomu divákovi.
Pro potřeby zásobování kinetoskopu novým materiálem postavil Edisonův tým v New Jersey v roce 1893 vůbec první filmové studio na světě, přezdívané „Black Maria“. Budova potažená černým papírem se otáčela za sluncem, aby byl zajištěn dostatek přirozeného světla pro tehdejší málo citlivé emulze. Natáčely se zde jednoduché výjevy – akrobati, tanečnice, zápasníci nebo slavný výjev kýchajícího zaměstnance Freda Otta. V roce 1894 byl v New Yorku otevřen první kinetoskopický salon (Kinetoscope Parlor), kde vedle sebe stály desítky těchto strojů. Zákazníci přecházeli od jednoho přístroje k druhému a sledovali různé atrakce. Fenomén se rychle rozšířil do dalších amerických měst i do Evropy a dokázal, že na pohyblivých obrázcích lze vybudovat výnosný průmysl.
Základy pro film
I když byl kinetoskop jako fyzický přístroj brzy překonán, technické standardy vytvořené při jeho vývoji zásadním způsobem položily základy moderní kinematografie. Nejdůležitějším přínosem bylo zavedení perforovaného celluloidového filmu o šířce 35 milimetrů se čtyřmi děrovacími otvory po stranách každého políčka. Tento formát, který pro Edisona vyvinula společnost Eastman Kodak, se stal celosvětovým kinematografickým standardem na více než sto let. Kinetoskop dále v praxi ověřil, že k vyvolání přesvědčivé iluze plynulého pohybu je nutná dostatečná frekvence snímků (tehdy zhruba 30 až 40 snímků za sekundu) a přesný mechanický posun pásu. Vytvořil také první strukturu komerční distribuce a studiové produkce obsahu.
V samotném konceptu individuálního sledování však spočívala myšlenková chyba, která kinetoskop nasměrovala do slepé uličky. Edison se zpočátku domníval, že hromadná projekce na plátno by byla ekonomicky nevýhodná, protože by se prodalo méně samotných přístrojů. Realita však byla opačná. Výrobní a provozní model kinetoskopu narážel na technologický i finanční strop: k obsloužení stovky diváků bylo potřeba sto drahých strojů a sto kopií téhož filmu.
Když francouzští bratři Auguste a Louis Lumièrové v roce 1895 představili svůj Kinematograf, přístroj schopný film nejen natáčet, ale především promítat na velké plátno před početné publikum, dny kinetoskopu byly sečteny. Hromadná projekce nabídla sdílený emotivní zážitek, dramaticky snížila náklady na jednoho diváka a udělala z filmu masovou záležitost. Edisonovy nahlížecí kabinety během několika měsíců zkrachovaly. Kinetoskop tak zůstal v historii jako geniální průkopník, jehož vlastní konstrukce se stala slepou vývojovou větví.
