Pražská doprava prošla řadou vizionářských projektů i dogmatických rozhodnutí, které se s odstupem času ukázaly jako drahé omyly, technické slepé uličky nebo koncepty, jež muselo město později složitě napravovat.
Akumulátorové tramvaje Františka Křižíka (1898–1903)
Už od příchodu prvních elektrických vozidel nikdo nezpochybňuje jejich přínos, ale snaha zachovat estetiku historického centra vedla k nápadu provozovat tramvaje přes Karlův most a Celetnou ulici bez nevzhledného trolejového vedení. František Křižík nasadil vozy s těžkými olověnými akumulátory. Kyselina z baterií ničila konstrukci vozů i koleje, dojezd byl mizerný a provoz extrémně drahý. Po pěti letech trápení byl provoz přes most zrušen.
Náhlá otočka z podzemní tramvaje na těžké metro (1967)
Když se tedy trolejí nelze snadno zbavit, proč je neschovat pod zem? Původní schválený plán ze 60. let počítal s konceptem podzemní tramvaje (v centru pod zemí, na periferii na povrchu). Když už byla rozestavěna stanice Hlavní nádraží s nízkými nástupišti pro tramvajové vozy, sovětští poradci a vláda ČSSR koncept ze dne na den zrušili ve prospěch těžkého metra sovětského typu. Rozestavěné úseky se musely narychlo a drasticky přestavovat za cenu obřích vícenákladů.
Vytrhání tramvají z centra města (70. a 80. léta)
Ať už byl přechod na metro dobrou volbou nebo ne, velmi rychle si získalo popularitu. Převládlo tak dogma, že povrchová kolejová doprava je překonaná a metro ji plně nahradí. Došlo k likvidaci klíčových tramvajových tratí – na Václavském náměstí nebo v ulici Na Příkopě. Výsledkem byla zhoršená lokální obslužnost pro hůře pohyblivé obyvatele a zbytečné přetížení metra na krátké vzdálenosti. Dnes Praha investuje obří prostředky do návratu tramvají na Václavské náměstí.
Kompletní likvidace trolejbusů (1972)
S vidinou levné sovětské nafty rozhodlo vedení města o postupné likvidaci trolejbusového systému. V roce 1972 dojel v Praze poslední trolejbus jako údajný „přežitek minulosti“. Zplodiny z naftových autobusů v pražských kopcích však zhoršily ovzduší a po 50 letech město trolejbusovou síť (dnes v hybridní formě) pracně staví znovu.
Severojižní magistrála jako městská dálnice (70. léta)
Myšlenka přivést dálniční přivaděč přímo k Národnímu muzeu a rozseknout centrum na dvě poloviny je považována za největší urbanistickou slepou uličku v historii města. Zničila památkově chráněné nádraží Těšnov, odřízla Muzeum od Václavského náměstí a vytvořila hlučnou bariéru, se kterou si město neví rady dodnes. Plánované zahloubení nelze provést kvůli přeplněnému podzemí, zakrytí nepovolí památkáři a budování alternativ v podobě okruhu jde zoufale pomalu.
Snaha zprůjezdnit město se tak stala obrazně i doslova slepou uličkou a mementem nesprávných rozhodnutí.
