Každý fanoušek thrillerů a akčních filmů si jistě dokáže vybavit hned několik scén, kdy je postřelen jeden z hlavních hrdinů, ale vše dobře dopadne – na operačním sále, kde chirurg střelu z těla vyjme, a následuje ikonický moment v podobě „cinknutí“ kovového projektilu do misky. Ano, ve filmech tyto momenty vídáme často, ale realita je složitější a málokdy tak efektní – už jen proto, že nerezové misky jsou často nahrazovány těmi z polypropylenu. Ve skutečnosti totiž i samotný proces odstranění střely z těla bývá mnohem komplikovanější, než by se mohlo zdát. Záleží na typu zbraně, rychlosti projektilu, vzdálenosti střelby i přesném místě zásahu. Zatímco filmoví hrdinové bývají po několika stezích schopni znovu běžet nebo střílet, skutečný pacient po takovém zásahu potřebuje týdny až měsíce rekonvalescence, fyzioterapie a často i psychologické podpory. A v mnoha případech se chirurgové musí rozhodnout, že střelu vůbec nevyjmou.
Ve skutečnosti se totiž ne každé střelné zranění operuje. Pokud střela zasáhne důležitý orgán nebo je podezření na masivní vnitřní krvácení, odstranění střely je samozřejmě nezbytné. Často však dochází k situacím, kdy střela nezasáhne žádný vitální orgán, a její umístění je natolik komplikované, že by operace představovala větší riziko než ponechání střely v těle. V takových případech se střela ponechá na místě a její stav se pouze pravidelně sleduje. Lidské tělo si s ní totiž často poradí lépe než chirurg – střelu obalí vazivovou tkání, čímž ji izoluje od okolí. Tento přirozený proces, kterému se říká enkapsulace, funguje jako jakási biologická „karanténa“. V některých případech se tělo pokusí střelu pomalu vytlačit směrem k povrchu, kde se může projevit jako malá tvrdá boulička pod kůží, což může být pro pacienta překvapivé i po letech od zranění.
Důvod je jednoduchý – tělo má rozsáhlé schopnosti regenerace a adaptace. Cizí předmět, jako je kulka, dokáže postupně ohraničit a někdy se jej dokonce pokusí přirozeně „vytlačit“ směrem k povrchu těla, což může trvat měsíce, ale i roky. Teprve ve chvíli, kdy střela začne působit problémy (například bolesti, infekce nebo zánět), se lékaři rozhodnou pro její chirurgické odstranění. V takovém případě už jde obvykle o výrazně bezpečnější zákrok, protože okolní tkáně nejsou akutně ohroženy a riziko komplikací je menší. V moderní medicíně hraje klíčovou roli také zobrazovací technika – CT, rentgen nebo magnetická rezonance, které umožňují přesně určit polohu a stav střely. Někdy se zjistí, že střela se zcela uzavřela a nepůsobí žádné potíže, jindy může být nebezpečně blízko nervu nebo cévy, a pak je odstranění nevyhnutelné.
Některé studie však uvádí, že ponechání střely uvnitř těla oběti může způsobit doprovodné psychické problémy. Lidé často popisují neustálé vědomí přítomnosti cizího předmětu v těle, obavy z možného posunu střely či z dlouhodobých následků, což může vést až k úzkostem nebo nespavosti. I proto je přístup lékařů vždy individuální – kromě fyzického zdraví se zohledňuje i psychický stav pacienta a jeho preference. Existují dokonce známé případy, kdy střela zůstala v těle desítky let, aniž by způsobila jakékoli potíže, zatímco v jiných případech musela být vyjmuta krátce po zranění. Střelné poranění je tedy nejen otázkou medicíny, ale i lidské tolerance, trpělivosti a schopnosti těla i mysli přizpůsobit se nečekané skutečnosti.
