Když nahlédnete do menu svého telefonu, nejspíše tam najdete aplikaci, o které netušíte, jak se tam dostala a co dělá. Má pojmenování podle vašeho operátora a ikonu s typickým tvarem SIM karty se zkoseným rohem a číslem slotu, do kterého je tato karta vložena. Ani její otevření vám nemusí napovědět, k čemu vlastně slouží. Na první pohled to vypadá jako jakýsi rozcestník, jako dávno zapomenuté portály do internetu.
Abychom plně pochopili, na co se díváme, musíme se vrátit do mobilního pravěku, konkrétně do roku 1996. To je rok, kdy u nás odstartovala první GSM síť a celou republiku pak pobláznily nabídky předplacených karet a sloganů jako „Nevaž se, odvaž se“. Mobilní telefony přestaly být výsadou těch nejbohatších a začaly pronikat mezi běžnou populaci.
Navzdory očekávání to však nebyla ani tak zásluha hlasových hovorů, ale posílání krátkých textových zpráv (SMS). Mohli jste jimi kontaktovat nejenom své známé, ale také operátora, když jste na speciální číslo poslali klíčové slovo. Tento způsob přetrvává do dnešních dní a je to sice zastaralá, ale rychlá a efektivní možnost, jak například zapnout datový balíček.
Nemusí se ale jednat jen o služby operátora, princip „dotaz-odpověď“ jde použít na cokoli jiného. Typicky třeba počasí: pošlete zprávu „počasí Praha“ a dostanete odpověď s teplotami a výhledem srážek, která se vejde do jedné textové zprávy. Z dnešního pohledu, kdy si přes 5G síť stahujete do aplikace data v podrobných grafech a radarových snímcích to zní neuvěřitelně, ale nezapomeňme že se jedná o dobu, kdy mobily měly dva až čtyři řádky na černobílém displeji a jejich připojení na internet bylo výsadou jen několika nejdražších modelů.
(Skoro) neomezené možnosti
Základní služby tak tvořilo zpravodajství, zábava včetně erotiky, ale i praktické služby: SIM Toolkit mohl fungovat jako jednoduchý slovníček nebo jako nástroj k ovládání uživatelského účtu u operátora (např. Můj T-Mobile).
Co bylo v té době revoluční byla však schopnost operátora na dálku rozšiřovat a měnit položky, a tedy i nabízené funkce. A jejich schopnosti byly na danou dobu celkem pozoruhodné. Například Kde je… od T-Mobilu umělo na dálku lokalizovat mobil, který to dovolil. Mluvíme o době dlouho před tím, než se do telefonů dostaly GPS čipy.
A vrchol nabídky představovalo SIM Toolkitové bankovnictví, kdy jste si mohli na dálku a pouze s telefonem prohlédnout zůstatek na účtu nebo zadat platební příkaz. Vše pomocí šifrovaných SMS zabezpečených BPIN kódem – to vše dlouho před tím, než přišly operační systémy a pro ně napsané aplikace, které používáme dnes.
Vše je o penězích
Když ale mluvíme o penězích, dostáváme se tím k důvodu, proč se SIM Toolkit nikdy plně neprosadil. A tím je jako v mnoha ostatních případech cenová politika operátorů. Za použití jste platili hned dvakrát. Poprvé za odeslanou zprávu (zhruba 1 až 3 Kč) a podruhé za doručenou odpověď (taky 1 až 4 koruny, nebo za zmiňovanou erotiku výrazně více).
Nejsou to velké peníze, ale obecná nechuť platit operátorům způsobila, že se lidé této službě spíše vyhýbali, stejně jako MMS nebo W@Pu. Z té doby si pamatuji také jednu bizarní historku. Obrátil se na mě známý, že mu někdo neustále píše zprávy a někam mu mizí kredit. Po dlouhém bádání přišlo jednoduché vysvětlení: pokud člověk neustále mačkal jedno tlačítko, což se stalo například v kapse při nezamknuté klávesnici, přihlásil se k opakovanému odběru zpráv. Aby se to již nikdy neopakovalo, bylo službu potřeba deaktivovat na infolince.
Slepá ulička, která nekončí
Tento odtažitý postoj veřejnosti pak opadl na nulu, když se začaly objevovat modernější varianty, jak se přes mobil dostat k informacím. Obvykle by takovou službu čekalo postupné vypínání, ale SIM Toolkit je výjimkou. Je stále součástí GSM standardů, takže pokud se váš operátor a výrobce telefonů podle nich chová (což by měl), stále naleznete ve svém telefonu menu jako na obrázku v úvodu článku. Otázkou je, kdy a jestli vůbec ho ještě někdy použijete.
