Jakmile internet opustil bezpečí akademické půdy, začal být takovým „divokým západem“ dvacátého a jednadvacátého století. Nejrůznější pravidla a regulace dlouhou budovaná v reálném světě zde najednou neměla tu správnou účinnost anebo přicházela dlouho poté, co nějaký problém nastal. S něčím takovým se setkal prakticky každý z nás: od dopisů od nigerijských princů přes falešné e-shopy až po všudypřítomné stránky lákající čísla platebních karet. Podvody jsou stále sofistikovanější, ale události okolo společnosti Madbird, o kterých informovalo BBC, vytvářejí zcela novou úroveň toho, co bychom všeobecně nazvali internetové podvody.
Vše se točí okolo společnosti Madbird se sídlem na luxusní londýnské adrese. V jejím čele stojí charismatický Ali Ayad, který sám sebe označuje za předního influencera. Spíše než jeho profesní úspěchy tak ohromí jeho profil na Instagramu s 90 tisíci odběrateli. Poměrně neurčitě zní i náplň firmy, která se označuje jako „digitální designová agentura zaměřená na člověka, která se zrodila v Londýně a působí po celém světě“. Nic z toho ale nepůsobí zvláště nápadně, obzvláště v době, kdy jsou generální ředitelé zároveň hvězdami sociálních sítí jako například Elon Musk.
Vzhledem k době, v jaké žijeme, nikomu nepřišlo divné, že se celá komunikace odehrávala pouze přes e-mail a Zoom, a to včetně pracovního pohovoru a všeho dalšího. BBC popisuje příběhy úspěšných prodejců, kteří do Madbirdu přišli se seznamy tisíců potenciálních klientů, kterým by mohli časem začít nabízet aplikace nebo webové stránky. Mezi nimi, šéfem a dalšími členy vedení panovala čilá on-line komunikace a dokonce se udělovaly tituly jako „zaměstnanec měsíce“. Firma se neomezovala pouze na Brity, ale bylo přijato nejméně dvanáct lidí z Ugandy, Indie, Jihoafrické republiky, Filipín a dalších zemí. Pro ně měla práce znamenat nejenom příjem, ale lepší vyhlídky pro získání povolení k pobytu.
Existujeme vůbec?
Při zpětném ohlédnutí si oslovení zaměstnanci vybavují, že už na začátku „něco nesedělo“. Ali Ayad si například nebyl úplně jistý pravopisem svého jména a někdy se jmenoval Ayyad nebo Ayd. Stejně tak se lišila jeho verze životního příběhu. Pro někoho byl sirotkem z Libanonu, pro jiného zase odpadlíkem od mormonů v USA. Protože se ale zaměstnanci neznali osobně, takové „detaily“ se dostaly na světlo světa až později.
Všichni se ale shodují na ohromné míře charismatu, kterou disponoval. Dokázal dokonce přesvědčit tři lidi, aby opustili své zaměstnanci a šli pracovat pro něj. Nebyl to totiž typický šéf, kterému jde jenom o výkon, ale pozorný a naslouchající přítel, který některým připomínal Toma Cruise. On se zase rád připodobňoval k Elonu Muskovi a Stevu Jobsovi. Celý kolotoč se zasekl na penězích. Nestandardní smlouvy určovaly, že prodejci dostanou plat okolo 35 tisíc liber, ale první půl roku v rámci zkušební lhůty budou dostávat jen provize z dojednaných obchodů. Mnoho lidí na to přistoupilo, protože byli kvůli pandemii bez příjmů, další byli mladí a nezkušení a byl to pro ně vítaný zápis v životopise. Asi vás nepřekvapí, že Madbird do února neuzavřel jedinou smlouvu a žádný ze zaměstnanců neviděl ani libru.
Pavučina lží
Vše se začalo hroutit jedno odpoledne, kdy 27letá Emma zatoužila vidět, kde bude pracovat, až pandemie skončí. Na adrese v londýnském Kensingtonu však našla pouze obytnou budovu. Kontaktovala proto realitního makléře, který na místě nabízel byt a ten její podezření potvrdil – budova byla výhradně rezidenční, aby nic nerušilo klid jejich obyvatel.
Emma pak oslovila další členy týmu a společně pak i média. Reportáž pak obšírně popisuje detektivní pátrání po firmě nebo vedení. Ve výsledku se ale objevuje jen jeden vzorec – ukradené foto odněkud z internetu a falešné profily na Linkedinu a dalších sítích. A jedna perlička: fotografie muže číslo dvě, kterým měl být Dave Stanfield, ve skutečnosti patři Michalu Kališovi z Prahy, který se živí výrobou včelích úlů a o dané společnosti nikdy neslyšel. Povětšinou jde ale o fotografie z různých fotobank. Pointou je, že nikdo ze šesti členů vedení Madbirdu nikdy neexistoval.
Proč?
Pro většinu zaměstnanců to byl šok. Mnozí z nich strávili i půl roku prací na něčem, co nemělo smysl a nikdy za to nedostanou zaplaceno. Ředitel „naprosto virtuální“ firmy se při konfrontaci snažil hájit tím, že jeho digitální podnikání nevyžaduje kanceláře a na ostatní obvinění nereagoval nebo je popíral.
Nejtěžší na celém příběhu je zodpovězení otázky, proč se pouštěl do tak sofistikovaného podvodu, který ani jemu samotnému nepřinesl žádný velký prospěch. Možná i on sám věří tomu, že firma zvolila agresivní model podnikání a byla „těsně před podpisem s významnými klienty“. Tuto verzi často opakoval svým zaměstnancům a někteří ji dokonce dodnes berou jako jedinou správnou. Přenášet podnikatelské riziko na zaměstnance je krajně neobvyklé a neetické, ale s dobře napsanými smlouvami je možné prakticky cokoli.
Dalším vysvětlením je, že šlo o víc než o peníze. Možná Aliho Ayada bavilo předstírat, že je šéf. Zdálo se, že ho vedení Madbirdu skutečně baví. Pracovní pohovory s ním často trvaly déle než hodinu. Vyprávěl příběhy o tom, jak změnil životy lidí, když si všiml jejich talentu a dal jim šanci. Posílal zaměstnancům odkazy na deep houseovou hudbu, kterou mohli poslouchat při práci. Chtěl být cool šéfem – a po ty měsíce, kdy byl Madbird online, se k němu tak lidé chovali.
Pandemie změnila způsob práce mnoha z nás – komunikace přes obrazovku se stala normou. Ali Ayad toho využil. Jako by chtěl být dalším Elonem Muskem – a v Madbirdu si myslel, že našel zkratku. Stvořil tak vesmír, v němž byl posuzován pouze podle své online přítomnosti, ne podle offline reality.
A co je na tomto počinu Aliho Ayada nejvíc šokující? Skutečnost, že žijeme v době, v níž mu to vyšlo.
