Titul The Last of Us se poprvé objevil už na Playstationu 3 v roce 2013. O rok později následovala konverze na Playstation 4. Hra všude sbírala vysoká ohodnocení od novinářů i hráčů, pravidelně se také umisťovala v žebříčcích vyhlašujících nejlepší hry roku, desetiletí nebo dokonce všech dob. A zatímco většina her míří nedlouho po uvedení do zapomnění, tato nabrala opačný směr. Loni se dočkala dalšího remaku pro Playstation 5, který následoval hraný seriál. Vše za značné mediální pozornosti, která hraničila s tím, co lze nejlépe popsat cizím slůvkem „hype“.
Jako zatvrzelému hráči na PC mi hlavou jen dvakrát bleskla kacířská myšlenka, že bych si ten Playstation snad na chvíli půjčil. Poprvé, když jsem viděl rozlehlost, pestrost, živost a hravost Los Santos v GTA 5. A podruhé pokaždé, když někdo zajímavým způsobem obdivoval TLOU. Člověk by řekl, že po deseti letech a tolika předělávkách už bude verze pro PC jen čistá formalita, ale tak jednoduché to nebude.
Nepříjemné překvapení
Bohužel povídání o hře nelze začít jinak než rozborem technických těžkostí, které doprovázejí její spuštění. Varovným příznakem bylo už to, že ani ty největší herní weby nedostaly obvyklou kopii v předstihu a společně s ostatními hráči až v den zveřejnění zjistily proč. Jednoduše řečeno, hra není v dobrém technickém stavu. Obzvláště to pocítíte, pokud vaše PC nepatří k úplné špičce.
Důvodů je hned několik. Hra je portem z Playstationu 5, který má hodně pořádně rychlé paměti. Na PC to znamená, že už nastavení na střední grafické detaily se přiblížíte hranici 8 GB VRAM, kterou je vybavena většina počítačů. Stejně náročná umí být hra i na RAM, takže pokud jste poslední dekádu žili v představě, že „16 GB RAM musí stačit každému“, budete rychle vyvedeni z omylu. To by se ještě dalo pochopit ve snaze přinést ultimátní grafický zážitek. Jenže ani když ve hře snížíte grafické nastavení na minimum, při němž hra vypadá hůř než deset let starý originál, plynulosti to nepomůže. Z nějakého důvodu běží i procesor (v mém případě i7-6700) na 80–90 % svého výkonu, i když se ve hře skoro nic neděje. Jakákoli akce pak způsobí jeho plné vytížení, které se projeví „zacukáním“.
A jako třešničku na dortu tu máme fakt, že první hráči byli nuceni podstoupit opravdu dlouhou úvodní kompilaci shaderů. Ta v mém případě trvala přes dvě hodiny, což je shodou okolností doba, před jejímž uplynutím bych hru mohl vrátit kvůli nevyhovujícímu technickému stavu. Není divu, že se hodnocení hry na Steamu v prvních dnech propadlo až někam k 30 % a jen pomalu s uvolňovanými záplatami šplhá tam, kde byste ho čekali.
The Last of Us Part I PC players: We know some of you have not experienced the Naughty Dog quality you expected. Our team is working hard to resolve issues currently preventing some of you from experiencing the game to ensure it reaches the quality level you expect and deserve.
— Naughty Dog (@Naughty_Dog) March 31, 2023
Obecně bych byl i kvůli stáří svého počítače shovívavější, ale před nedávnem jsem hrál Returnal, který také jako PS5 exkluzivita děsil svými hardwarovými požadavky. Přesto však běžel bez problémů.
Genialita průměrnosti
Technické nedodělky zde bolí dvojnásob, protože znemožňují plné ponoření do hry, aby tak na vás mohla zapůsobit její největší zbraň – emoce. Upřímně řečeno, z herního pohledu to není vlastně nic zajímavého. Je z toho cítit ten starší herní přístup, kdy vás hra tlačí skrze úzké koridory mezi naskriptovanými událostmi, které lze vyřešit jediným možným způsobem.
Je to trochu rozdíl oproti moderním hrám, kde dostanete jen co nejvěrnější simulaci prostředí a je na vás, jak si poradíte se zadanými úkoly. Na hranici klišé je i samotné prostředí a nadužívaný „zombie element“, stejně jako příběh mapující složité emoční spojení dvou poznamenaných herních protagonistů. Hra ale exceluje v detailech, které se vám zaryjí pod kůži. Vystrašené rozhlížení se herní postavy namísto strnulého pohledu. Kamera, která vám občas vytrhne ovládání z ruky a zaměří se na zdroj hluku. Umně naaranžované předměty denní potřeby a hračky, které jsou i dvacet let po tragédii jejími němými svědky jako v Černobylu. Pokud ve vás zbyla alespoň trocha empatie, což je při denním sledování zpravodajství docela problém, pak vás hra vezme na emocionální horskou dráhu, v jejichž výšinách i propastech pochopíte, proč se už dekádu drží na výslunní.
Práce kvapná...
Co naplat, v současném stavu mi hra neustále dává najevo, že je to jen nějaký kus softwaru, který na displeji generuje nejrůznější obrazy. A že s tím softwarem bude ještě dost práce. Už jsem měl skoro pocit, že špatné porty z konzolí už jsou minulostí, zvláště pak u takto ostře sledovaných titulů.
Proč bylo ale vydání takto uspěchané? To není těžké odvodit. Když jsem byl během hraní doplnit zásoby (to víte, kdyby třeba přišla apokalypsa), zaslechl jsem ve frontě u poklady dvě dámy, jak diskutují o tom, že „v Americe prý mají houbu, co žere lidem mozek“. Jakkoli může být navazující seriál přeceňovaný, podařilo se mu vytvořit tu velkou událost, kdy lidé netrpělivě čekají na nový díl i řadu. Toto šílenství postupně překračuje vody popkulturního rybníka i do medicíny, vědy a obecného povědomí.
Lze si tak představit, že v takové situaci si vedení prostě nemůže dovolit další odklad, protože musí ze současného „šílenství“ vymačkat co nejvíce. Zvláště v případě, kdy fakticky deset let starou hru prodávají za plnou cenu. Konkrétně na Steamu je to 60 € neboli 1 400 korun.
Verdikt: umění počkat si
Od kritiky ceny se odvíjí i konečné zhodnocení. I kdyby byla hra v perfektním technickém stavu, za takový titul, který proběhnete za nějakých 15 hodin, je to zkrátka moc. To dává zároveň i řešení všech výše předestřených problémů: pokud jste na hru čekali deset let, pár týdnů nebo měsíců čekání na slevu a solidní patch už nic neznamená. Užijete si tak hru bez toho, aby vám po ní zůstala nepříjemná příchuť. Zároveň tak pošlete jasný vzkaz herním studiím, že v takovém stavu hry mezi lidi pouštět nemají.
Přirovnání k diamantu z nadpisu je zde totiž více než trefné. Diamant je obyčejný uhlík, tedy nic zajímavého, jen působení času a specifických podmínek z něj udělá něco výjimečného. To hlavní je ale mistrovské vybroušení, aby jeho krása byla každému patrná na první pohled. A tady je ještě potřeba pár hran vyhladit.
Foto: Naughty Dog LLC
