Nedostatek pitné vody je jedním z největších problémů současného lidstva. Zatímco jen v menšině zemí, mezi které patří i ta naše, je pitná voda po otočení kohoutku nedoceněnou samozřejmostí, ve většině světa bojují s kvalitou vody a někde i s přístupem k ní. Elegantním řešením tohoto problému je kondenzace vzdušné vlhkosti, která se přirozeně vyskytuje i na místech, kde byste to nečekali, například na pouštích.
Současné řešení má však problém, že vyžaduje buďto přísun energie (takže je výroba nerentabilní), nebo využívá přirozeného rozdílu mezi denní a noční teplotou, což má vliv na efektivitu procesu. Zdá se ale, že jsou vědci z ETH Zürich na stopě procesu, který by tyto dva zásadní nedostatky mohl odstranit.
Jejich zařízení využívá samochladicí povrch a speciální radiační štít. Speciálně potažená skleněná tabule odráží sluneční záření a vyzařuje jeho teplo prostřednictvím atmosféry, čímž vzniká požadovaný rozdíl teplot. Speciální povlak vyzařuje infračervené záření o specifické vlnové délce zpět do vesmíru, aniž by bylo absorbováno atmosférou nebo se odráželo zpět do skla. V kombinaci s kuželovitým tvarem štítu to znamená zcela pasivní způsob chlazení.
Zní to složitě, ale podle vědců se jedná o úplně stejný princip, kvůli kterému se během zimních měsíců sráží vlhkost na vnitřní straně oken. Nadějné jsou i první testy v reálném prostředí. S průměrem skla 10 cm je možné získat 4,6 ml vody za den. Za ideálních podmínek by větší zařízení dokázalo získat až 0,53 decilitru vody na metr čtvereční plochy skla za hodinu. Teoretická maximální hodnota je 0,6 decilitru za hodinu, kterou je fyzikálně nemožné překročit. Nicméně je možné použít více systémů dohromady.
