Živé organismy mají fascinující schopnost regenerace. Po menším poškození se většina tkání buďto plně zacelí, nebo na místě zůstane jizva, ale funkčnost je obnovena. Obzvláště to vynikne s neživými materiály, kde poškození zůstane už napořád. A všichni dobře víme, jak dokáže takový škrábanec na displeji pokazit dojem z celého přístroje. Vědci z Imperial College London se snaží dát dohromady vlastnosti živých a neživých materiálů. Prvním krokem je pochopit, jak vůbec živá tkáň reaguje na poškození. Podle jejich hypotézy jde o zákon akce a reakce. První pokusy se samozacelovacími materiály proto obsahovaly senzory, které sledovaly stav materiálu.
Zde se však jedná o další generaci, která už nepotřebuje monitorování stavu a řízení zvenčí. Materiál je vyroben pomocí geneticky upravených bakterií Komagataeibacter rhaeticus, které vytvářejí fluorescenční 3D kultury ve tvaru koule. Výzkumníci projektu použili děrovačku k poškození silné vrstvy bakteriální celulózy a do otvorů vložili čerstvě vypěstované sféroidy. Po třídenní inkubaci se materiál sám opravil tak, že se plně obnovila nejenom konzistence, ale i vzhled.
Jedná se však pouze o první krok v laboratorních podmínkách. Dalším krokem je kombinace takovýchto stavebních bloků s dalšími materiály. Vědci pracují konkrétně na bavlně, grafitu a želatině. Možné použité v praxi by pak bylo teoreticky neomezené – od čelních skel, která budou sama zacelovat praskliny a důlky, až po silnice, kde se budou díry zacelovat samy.
¨
