Moderní metody materiálového inženýrství dávají vědcům netušené možnosti. Zejména oblast nanotechnologií jim umožňuje uspořádat atomy do zcela nových struktur a dosáhnout netušených možností. Skvělým příkladem je například uhlík. Ten může tvořit jak zcela běžnou organickou hmotu, tak i diamanty. A právě uhlík je materiál použitý ve výzkumu MIT a Caltechu. Jeho uspořádání do struktury čtrnáctistěnu nicméně není nikterak nová myšlenka. Teoretické práce z 19. století označují tento útvar jako nejefektivnější vyplnění prostoru opakující se strukturou.

Takto vyplněný prostor by mohl mít zajímavé vlastnosti, co se odolnosti týče. A skutečně, první testy v mikroskopickém měřítku ukazují mimořádně efektivní schopnost absorbovat náraz. Následující fotografie zachycuje náraz projektilu o velikosti 14 mikronů při rychlosti zvuku. Zastavovací schopnost tenké vrstvy je skutečně vysoká. Pokud by se tuto vlastnost podařilo přenést i do světa běžných rozměrů, pak by to znamenalo revoluci nejenom v materiálech pro balistickou ochranu, ale i pro kosmické lodi a stanice ohrožené mikrometeority.