Záhy po objevu elektrického proudu bylo jasné, že rychlé šíření tohoto nově objeveného fenoménu se může hodit pro stejně rychlý přenos informací. Až to té doby totiž bylo potřeba spoléhat na živé posly, kteří byly stejně nespolehliví jako používané signální ohně, vlajky nebo systém návěští budovaný Napoleonem. Jedny z prvních pokusů se tak odehrály na sklonku 18. století, kdy se ale podařilo přenášet informaci na vzdálenost několika metrů. I to ale stačilo, aby byl nový systém pojmenován složeninou řeckých slov tele (vzdálený) a grafos (písmo).
K uvedení do komerční praxe však bylo potřeba řady dalších vynálezů, jako je stabilní zdroj elektrického proudu, elektromagnety a elektrické relé. Při vynálezu každého z nich v první půlce 19. století bylo demonstrováno, jak to lez využít při přenosu informací, ale vše se propojilo do jednoho funkčního celku v roce 1840, kdy Samuel F.B. Morse a Alfred Vail získali patent na první praktický telegraf založený na elektromagnetu. Relé se používala každých 15 kilometrů k opakování signálů. O pár let později byla představena Morseova tiskárna, která pomocí inkoustu a elektromagnetů tiskne tečky a čárky na papírovou pásku, čímž se eliminují chyby při jejich zápisu.
Následoval prudký rozvoj této technologie a za čtvrt století bylo jen ve spojených státech postaveno přes 130 tisíc kilometrů telegrafního vedení, jehož sloupy se staly typickým znakem civilizace v krajině. To dobou se objevily také první telefony, ale jejich rozšiřování bylo tak pomalé, že se telegraf dál prudce rozvíjel. To dobou se služba dostala i do českých zemí.
Jak to fungovalo?
Telegram tak bylo možno přenášet mezi dvěma místy, které byly spojeny kabelem, bezdrátový přenos se objevil až později. Obvykle to byly poštovní úřady, které jej přepsaly, později vytiskly na formulář a donesli adresátovi. Ten si pro něj mohl dojít na poštu nebo si sem dokonce zavolat. A za peníze navíc jste si mohli objednat ozdobný blanket, který se využíval například při blahopřání. K podání tak nebylo potřeba číslo, nebo uživatelské jméno, ale adresa příjemce.
Pro běžné lidi to byly to spíše ale jen výjimečné okamžiky jako například svatba, narození, úmrtí, pohřeb nebo hospitalizace, a to z důvodů ceny. Pro názornost nahlédněme do ceníku České pošty (ceskaposta.cz) z roku 2010, kdy zde tato služba po 160 letech fungování skončila: pouhé podání telegramu stojí 75 Kč, za každé slovo do deseti znaků zaplatíte dalších 5 Kč. Za krátké sdělení odpovídající dnešní textovce tak bez problémů necháte na poště 200 korun i více.
Charakteristické bylo použití slova „STOP“ v obsahu telegramů – do telegramu nebylo možné vložit interpunkci, a tak, aby nedocházelo ke špatným výkladům vět, tečku v interpunkci zastoupilo slovo „STOP“. Na konci telegramu již slovo „STOP“ nebylo nutné.
V době reálného socialismu ale i tak vychrlily dálnopisy každý rok kolem deseti milionů telegramů. Jednak to byla pro mnoho lidí ta nejrychlejší forma komunikace, a tak si ji oblíbily hlavně velké závody a úřady. Tady se hodila jedna výhoda telegramu, která předběhla svou dobu, a to jednoznačná autorizace účastníků. Tím pádem bylo možné zprávy použít například jako důkaz u soudu nebo při jednání s úřady.
I když tuto možnost faxy, e-maily a textové zprávy neměly a objevila se až mnohem později v rámci datových stránek, vše způsobilo prudký pokles odeslaných telegramů. Služba byla zrušena už v 80. letech v Dánku a Irsku, v další dekádě ve Švédsku a začátkem století ve Francii a Rakousku, na Slovensku se služba udržela do roku 2007 a v Česku oficiálně skončila 1. dubna 2010.
Za rok 2009 přijali pracovníci 3 337 poboček Pošty od občanů celkem 756 telegramů. Tedy v průměru 63 telegramy měsíčně na celém území republiky.
