Nejextrémnějším příkladem tohoto trendu se stala soutěž Kenshō Seikatsu (Život z výher) v rámci populárního pořadu Susunu! Denpa Shōnen. V roce 1998 byl do prázdného bytu zavřen neznámý začínající komik Tomoaki Hamatsu, známý pod přezdívkou Nasubi (Lilek). Pravidla byla neúprosná: produkce ho svlékla do naha, odebrala mu veškeré osobní věci a zanechala ho v místnosti bez jídla, oblečení či matrace. Jeho jediným úkolem bylo vystřihovat z časopisů soutěžní kupóny a odesílat je do reklamních slosování. Místnost mohl opustit až ve chvíli, kdy hodnota nahromaděných výher dosáhne jednoho milionu jenů.
První týdny znamenaly pro Nasubiho boj o holé přežití. První vyhranou věcí bylo balení psích granulí, které pro něj představovaly jediný zdroj živin. Dlouhé měsíce žil o syrové rýži, spal na podlaze a intimní partie mu v televizním vysílání zakrývala animovaná grafika lilku. Nasubi se mylně domníval, že jeho utrpení produkce natáčí jako záznam pro pozdější dokument. Netušil, že jeho každodenní boj sledují miliony diváků v nejsledovanějším vysílacím čase a že se stal celonárodní celebritou, jejíž nahé tělo zdobilo i obálky časopisů.
Když po 335 dnech nelidské izolace konečně dosáhl hranice jednoho milionu jenů, čekalo ho kruté zklamání. Produkce mu zavázala oči, odvezla ho do Jižní Koreje, opět ho v prázdném bytě svlekla do naha a donutila ho celou výzvu opakovat – tentokrát pro získání letenky zpět do Japonska. Když po dalších měsících uspěl a vcházel do připraveného bytu v Tokiu s pocitem, že je konečně volný, stěny místnosti se náhle zhroutily a on stál nahý v živém vysílání před jásajícím publikem ve zaplněném studiu.
Nasubiho patnáctiměsíční kalvárie však předznamenala konec celé jedné éry. Psychické i fyzické následky, které si z izolace odnesl – včetně neschopnosti nosit oblečení či komunikovat s lidmi – vyvolaly masivní vlnu odborné i veřejné kritiky. Japonská společnost si uvědomila, že hranice mezi zábavou a týráním byla definitivně překročena.
Vznik nezávislých kontrolních orgánů a zpřísnění vysílací etiky vedly k zákazu podobných konceptů. Televize pochopily, že překračování lidské důstojnosti už nepřináší obdiv, ale likvidační žaloby. Tento extrémní směr televizní zábavy tak skončil v definitivní slepé uličce jako temná historická kuriozita, k níž se moderní média snad již nikdy nevrátí.
