Úraz, nádorové, degenerativní nebo cévní onemocnění mohou způsobit poranění míchy, při kterém se přerušují nervová vlákna neboli axony nervových buněk. Ty následkem poranění přestanou odvádět nervové signály mezi jednotlivými nervovými buňkami, čímž se ztrácí citlivost a svaly pod úrovní poškození atrofují.
Posunout hranice neurovědního výzkumu a léčbu onemocnění nervového systému si dal za cíl projekt Centra rekonstrukčních neurověd – NEURORECON. V Ústavu experimentální medicíny AV ČR začal v roce 2017 a vedl ho přední světový neurovědec James Fawcett z Univerzity v Cambridge. Hlavním úspěchem je využití genové terapie, při níž vědci do poraněných neuronů vložili geny, umožňující komunikaci neuronů s mezibuněčnou hmotou, což podpořilo obnovu a růst axonů.
„U zvířat, která měla míšní poranění v hrudní oblasti, axony urazily až vzdálenost 4-5 cm a z celkového počtu se jich asi čtvrtina dostala do prodloužené míchy,“ popisuje výsledky vedoucí projektu Pavla Jendelová. To v porovnání s dosud publikovanými výsledky činí mimořádný úspěch. „Potkanům se na léčené straně vrátila citlivost zadních končetin až téměř na úroveň před poraněním,“ doplňuje Jendelová.
Vědci také testovali novou léčebnou látku, která neuroplasticitu povzbuzuje. V dospělosti totiž mezibuněčná hmota vytváří okolo nervových buněk zvláštní sítě (tzv. perineurální sítě), které kontrolují učení a motorickou aktivitu. Předchozí výzkum ukázal, že když se tyto sítě pomocí enzymatických látek rozruší nebo odstraní, má to na poraněnou míchu příznivý vliv. Vědci projektu NEURORECON se soustředili na léčivo, které běžně používají pacienti při léčbě žlučníkových potíží, ale zároveň výzkum ukázal, že reguluje perineurální sítě.
V budoucnu si skupina doktorky Jendelové klade za cíl nadále vyvíjet genovou terapii a najít vhodné způsoby, jakými geny do buněk doručit. Pokračovat chtějí také ve zkoumání vhodných léčiv ovlivňujících perineurální sítě. „Než se léčivá látka dostane za dveře našich laboratoří, bude potřeba důkladně vyzkoušet správné dávkování a sledovat její možné vedlejší účinky,“ zdůrazňuje Pavla Jendelová. Věci tak mírní naděje ohledně toho, kdy by tento objev mohl začít pomáhat ochrnutým lidem. I kdyby šly všechny testy a jejich výsledky podle plánu, před experimentálním léčením lidských pacientů uplyne nejméně 5, ale spíše 10 let.
