Je to něco, co by měl znát každý člověk. Pokud dojde k zástavě srdešní akce, je potřeba přivolat záchrannou službu a rytmicky tisknout hrudní kost asi 100× za minutu. A pokud nevíte, navede vás k tomu operátor na tísňové lince.
I když situace obvykle nedopadne tak, jako ve filmech, kdy postižený najednou ožije, je to stále nesmírně důležité, prtotože mu takto „kupujete čas“. I minimální přísun krve do mozku pomůže oddálit dobu, kdy začnou odumírat mozkové buňky. Výsledek vašeho snažení tak neuvidíte na ulici, ale rozhodně jej pocítí ten, komu se náhlou zástavu oběhu podaří přežít.
Možná si vzpomenete, že ne vždy byla pravidla pro laickou resuscitaci tak jednoduchá. Bylo zde přítomno i umělé dýchání a poměr stlačení a vdechů se měnil podle počtu zachránců. To proto, že se jedná o relaitivně novou metodu, která se stále vyvíjí. Její základy byly položeny až v 60. letech 20. století. Jako zajímavost je postava „otce moderní resuscitace“ Petera Safara. Ačkoliv to byl rakousko-americký lékař, v Praze a Hradci Králové měl v 60. letech mnoho blízkých kolegů a přátel. Československá škola anesteziologie byla jednou z prvních, která jeho metodiku ABC (Airway, Breathing, Circulation) plně integrovala do výuky mediků.
Co se ale dělo dříve? Přijali lidé smrt rezignovaně jako nevyhnutelnost osudu nebo boží plán? Ne vždy. A pokusy o oživení bývaly často velice bizarní.
Tohle doma nezkoušejte
Starověké civilizace věřily, že duše se z těla vytrácí a je potřeba ji „vyděsit“ zpět. Proto pacienta bičovali kopřivami nebo mokrými provazy, případně mu ke kůži přikládali žhavé uhlíky. Cílem bylo vyvolat takovou bolest, aby tělo muselo zareagovat a nadechnout se.
Z 18. století pochází celá řada netradičních pokusů o oživení, ale nad všemi ční tabákový klystýr. Věřilo se, že horký tabákový kouř vyfouknutý do konečníku zahřeje tělo zevnitř a stimuluje střeva, což mělo „probudit“ vnitřní orgány k činnosti. Záchranář měl soupravu s měchem a hadicí. Pokud nebyla po ruce, musela se použít obyčejná dýmka s rizikem, že záchranář omylem vdechl obsah pacientova střeva.
Ze stejného období pochází i metoda měchů, při které se používaly kovářské nebo krbové měchy. Měch se zavedl do úst nebo dokonce do dírky v krku a do plic se násilím pumpoval vzduch. Problém byl v tom, že měchy měly příliš velký tlak a často plíce spíše roztrhaly, než aby pomohly.
Další resuscitační pomůckou byl sud. Pokud někdo utonul, věřilo se, že voda v těle brání dechu. Proto se jeho tělo položilo přes prázdný sud a zachránce jím válel dopředu a dozadu. Předpokládalo se, že tlak sudu na hrudník vypudí vodu a rozhýbe plíce. Ve skutečnosti to spíše způsobovalo vnitřní zranění.
První vědecké vlaštovky
V 19. století se však začaly pomalu prosazovat postupy, které měly vědecký základ a respektovaly anatomii a fyziologii lidského těla. Skutečně pomáhaly, ale dnes už se nepoužívají kvůli složitosti nebo nízké účinnosti.
Jde například o metodu Marshall Hall, při které se pacient se rytmicky otáčel z boku na břicho a zpět. Při poloze na břiše váha těla vytlačila vzduch z plic, při otočení na bok se hrudník uvolnil a vzduch se nasál.
Pamětníci si ale možná vybaví Silvestrovu metodu. Tento způsob byl velmi populární až do poloviny 20. století a možná jste ho viděli ve starých černobílých filmech. Pacient leží na zádech. Záchranář klečí u jeho hlavy, chytne ho za paže a rytmicky je zvedá nad hlavu (roztažení hrudníku – nádech) a pak je tiskne k hrudníku (výdech). Tento způsob se používal až do poloviny 20. století.
První polovina 20. století kvůli dvěma světovým válkám paradoxně přinesla zpomalení výzkumů v této oblasti. Až v 60. letech přišly metody jako dnes již opouštěné dýchání z úst do úst a hlavně zevnní masáž srdce.
