Vzpomínky tvoří základ naší identity – uchovávají radostné okamžiky, varují před opakováním chyb a dávají nám pocit kontinuity. Jenže co když vám mozek „podsrkuje“ něco, co se nikdy nestalo? Právě to je fenomén falešných vzpomínek.
Co jsou to falešné vzpomínky?
Falešné vzpomínky vznikají tehdy, když si člověk „vzpomene“ na událost, která se ve skutečnosti nestala, nebo se stala úplně jinak. Mozek si totiž neukládá minulost jako videozáznam. Místo toho si paměť vzpomínku konstruuje – z útržků smyslových vjemů, emocí, vyprávění a domněnek. Když je později rekonstruuje, může dojít k přeskupení nebo dokonce k úplnému „vynálezu“ nové reality.
Například si můžete být jisti, že vás jako malého kousnul pes sousedky, přestože k žádnému útoku nikdy nedošlo – ale jako dítě jste se ho báli a slyšeli, že „jednou někoho pokousal“.
Jak falešné vzpomínky vznikají?
Psychologické výzkumy ukazují, že vzpomínky lze ovlivnit velmi snadno – a to i během pár sekund. V jednom experimentu byli účastníci požádáni, aby si vybavili písmeno, které na obrazovce nebylo. Již po půl vteřině si téměř 20 % účastníků „vzpomnělo“, že ho tam vidělo – a po několika dalších sekundách se počet ještě zvýšil.
Jiné studie ukazují, že pokud člověk dostane zavádějící informaci (např. „auto mělo červenou“), začne si ji mozek doplňovat do vzpomínky, i když původně chyběla. Tento jev se nazývá efekt falešné informace, jak uvádí například National Library of Medicine.
Falešné vzpomínky vznikají i pod vlivem skupiny. Když několik lidí tvrdí něco nepravdivého, až 70 % jedinců se přizpůsobí. Co je ještě znepokojivější – 40 % z nich si novou, nepravdivou vzpomínku uchová i poté, co zjistí, že byla mylná.
Mandelův efekt: kolektivní falešné vzpomínky
Pojem Mandelův efekt popisuje zvláštní fenomén, kdy velké množství lidí sdílí tutéž chybnou vzpomínku. Termín se objevil poté, co si tisíce lidí pamatovaly, že jihoafrický prezident Nelson Mandela zemřel v 80. letech ve vězení – včetně údajné televizní reportáže a pohřbu. Ve skutečnosti zemřel až v roce 2013.
Další známé příklady?
- Pikachu nemá na ocasu černý proužek – i když si to mnoho lidí „pamatuje“.
- logo automobilky Ford má ozdobnou smyčku na písmenu F – většina lidí si však myslí, že tam nikdy nebyla.
Vědci se domnívají, že tyto jevy vznikají kombinací podobných vjemů, opakovaného přepisu vzpomínek a kulturního sdílení (např. memů, parodií či dezinterpretací v médiích).
Co na to věda?
Neurovědci zjistili, že falešná vzpomínka aktivuje v mozku podobné oblasti jako ta skutečná – například hipokampus a prefrontální kůra. To znamená, že se „cítí“ skutečně. U zvířat se dokonce podařilo „implantovat“ falešné vzpomínky pomocí stimulace specifických neuronů – myši poté reagovaly, jako by se traumatická událost opravdu stala.
Falešné vzpomínky jsou klíčovým tématem v soudní psychologii. Řada výpovědí očitých svědků se ukázala být nepřesná, protože byli ovlivněni výslechem, médii nebo vlastními očekáváními. U dětí je paměť ještě tvárnější, což může uložení falešných vzpomínek ještě posílit..
Může falešná vzpomínka i pomáhat?
Překvapivě ano. Paměť není archiv, ale kreativní nástroj. Pomáhá nám utvářet narativ o sobě samých – a někdy potřebujeme „vytěsnit“ určité věci, abychom se nezhroutili. Terapeuti někdy pracují i s rekonstrukcí vzpomínek, aby pomohli lidem zvládat traumata.
Na druhou stranu – když si uvědomíme, jak snadno lze naše vzpomínky zmanipulovat, měli bychom být opatrní při vyslovení věty: „pamatuju si to naprosto přesně.“
