Když sledujeme akční filmy o superhrdinech, je zde celkem obvyklé, že se lidé prohánějí vzduchem jako ptáci. Vědci sice ještě nedokázali tento komiksový sen proměnit ve skutečnost, ale virtuální realita nám dává ochutnat, jaké to je naučit se létat. Po nácviku používání virtuálních křídel reagoval lidský mozek na křídla podobněji, jako reaguje na skutečné končetiny, díky čemuž se křídla jevila spíše jako části těla, tvrdí studie zveřejněná na Cell Reports (cell.com).
Studie vznikla proto, že kognitivní neurovědkyně Yanchao Bi z Pekingské univerzity v Pekingu už dlouho snila o tom, že bude létat sama. Na jaře roku 2023 se o tomto přání zmínila při kávě s Kunlinem Wei, který vede univerzitní laboratoř Motor Control Lab. Weiova laboratoř již dlouho využívá virtuální realitu ke studiu toho, jak lidé vnímají pohyb. Z tohoto rozhovoru vyvstaly otázky: Mohli by se lidé ve virtuální realitě naučit létat s křídly? A jak by se tím změnil jejich mozek?
Aby na tyto otázky odpověděl, navrhl jejich kolega, neurovědec Yiyang Cai, týdenní tréninkový program založený na principech ptačího letu. Účastníci, vybaveni náhlavními soupravami pro virtuální realitu a zařízením pro sledování pohybu, se dívali do virtuálního zrcadla a viděli sami sebe jako ptačí postavy s obrovskými, rezavě zbarvenými, opeřenými křídly. Když otáčeli zápěstími a mávali rukama, pohybovala se i křídla.
Neuvěřitelné výsledky
V rámci řady úkolů se 25 účastníků postupně naučilo používat svá virtuální křídla. Máváním křídel odháněli padající vzduchové koule, udrželi se ve vzduchu nad strmými útesy a dokonce proplouvali vzduchem skrz kruhy. Někteří účastníci se naučili létat hned na první pokus, zatímco jiní potřebovali tři nebo čtyři sezení.
Po absolvování tréninku vědci zjistili, že části zrakové kůry účastníků, oblasti mozku, která obvykle reaguje na obrazy částí těla, začaly silněji reagovat na obrázky různých křídel. A její reakce na křídla se začala podobat reakci na horní končetiny. „Účastníci začali vnímat křídla jako součást vlastního těla,“ říká Bi a naznačuje tím, že hranice plasticity mozku, tedy jeho schopnosti přeskupovat se v reakci na učení a zkušenosti, mohou být širší, než se dříve předpokládalo.
To co vypadá jen jako zábavné hrát s virtuální realitou, však může mít i pozitivní přínosy. Mozek si snadno poradí za krátkou dobu i s orgány, které pro lidské tělo nejsou přirozené, a toho lze využít pro vývoj nových, pokročilých robotických protéz a pro trénink s nimi ve VR.
