Pokud si chcete potraviny nebo jiné produkty vybrat sami, pak se pro vás nakupování, hlavně pak jeho závěrečná část moc nezměnila. Můžete si vystát frontu a vyskládat zboží na pás, kde lidská pokladní sejme všechny čárové kódy, případně ručně na účet přidá pečivo, zeleninu a jiné položky. Při menších nákupech můžete ušetřit čas ve frontě a udělat tuto práci sami u samoobslužné pokladny. A pokud to obchod umí, pak totéž můžete dělat průběžně, když naskenujete položku při vkládání do vozíku. To alespoň ušetří vytahování zboží na pás, ale pořád to není ta pravá revoluce.
Nějakou dobu se věřilo, že by ceny RFID čipů mohly klesnout tak nízko, že by mohly být na každém balení. S naplněným vozíkem by pak stačilo projet bránou, která by v mžiku sečetla všechny položky. Jenže cena by asi nikdy tak neklesla, aby se vyplatilo označovat každý rohlík a tento přístup by jen navýšil množství obalů a souvisejících odpadů.
Je jasné, že něco takového vyžaduje úplně nový přístup. Během koronavirové pandemie začal Amazon ve svých fyzických obchodech nasazovat funkci Just Walk Out. Jak název napovídá, nečekají vás zde žádné poklady. Stačí si naskládat věci do tašky a odejít s nimi. Samozřejmě je nutné se při příchodu přihlásit, ale o zbytek se postará „automatizace“ v podobě „biometrie“, „strojového učení“ a samozřejmě nezbytné „umělé inteligence“. Zákazníka po jeho cestě obchodem sledují desítky kamer, následnou analýzou obrazu je pak možné určit si, co si vzal i případně co vrátil zpátky do regálu.
Zní to jako sen, že? Proto je s podivem, že se Amazon rozhodl funkci zrušit a magazín theinformation.com přináší zajímavé podrobnosti ze zákulisí. Stejně jako jiné počítačové systémy, ani tento nebyl dokonalý a občas nějakou položku nerozpoznal. Proto jej zálohoval lidský tým. Amazon tuto úlohu outsourcoval do Indie, kde blíže neupřesněný počet pracovníků sledoval záběry toho, jak Američané na druhém konci světa nakupují a podle toho se jim snažil namarkovat nákup.
Podle původních předpokladů se mělo jednat jen o zálohu, kdy by lidští „vzdálení pokladní“ měli kontrolovat jen asi 5 % nákupů. Realita se však diametrálně liší. Podle interních informací nakonec Indové kontrolovali celých 70 % nákupů. Namísto toho, aby nákup řešily stroje, jej počítali lidé na jiném kontinentu, kteří měli pouze vizuální informace. Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat: účty lidem chodily se zpožděním, navíc často nepřesné. A i kdyby systém fungoval dobře, byl to ekonomický nesmysl, protože Indických virtuální pokladních bylo potřeba více, než kdyby v amerických obchodech seděli ti skuteční.
Jedná se tak o další trhlinu rychle se nafukující bubliny s obecnou nálepkou umělá inteligence. I přes předpoklady kolik lidí by mohla v práci nahradit, si neporadí jak s právem tak i profesí, která se považuje za mnohem jednodušší.
