Pokud je vám přes čtyřicet, pak určitě máte ve své mysli vzpomínky na diskety, zejména ty o velikosti 3,5 palce. Ten typický zvuk, radost z toho, že si do počítače přinesete něco nového (a někdy i nějaký ten virus), ale také docela vysokou nespolehlivost a hlavně nízkou kapacitu, kvůli které bylo nutné vymýšlet takové psí kusy jako je dělení archivu na části.
Čím více se počítače zbavovaly textu a získávaly multimediální schopnosti, tím více bylo jasné, že diskety žádná zářní budoucnost nečeká. Dnes tedy, pomineme-li internet, připojíme k USB portu flashdisk nebo externí pevný disk. Cesta k tomu však nebyla úplně přímočará.
O jednu ze slepých odboček se postarala firma Iomega. V roce 1994, kdy V době, kdy standardní disketa nabízela kapacitu pouhých 1,44 MB, přišel ZIP disk s neuvěřitelnými 100 MB. Později se objevily verze s kapacitou 250 MB a nakonec 750 MB. Fyzické řešení bylo mnohem odolnější a robustnější a vedle toho tu byla všestrannost, co se připojení týče. Existovaly interní verze (místo disketové mechaniky) i externí (připojované přes paralelní port nebo SCSI, později USB).
Technologicky to byl hybrid mezi disketou a pevným diskem. Uvnitř byl flexibilní magnetický kotouč (podobně jako v disketě), ale hlavy mechaniky byly mnohem menší a vznášely se těsněji nad povrchem, což umožnilo extrémně vysokou hustotu zápisu. Berte na vědomí, že mluvíme o době, kdy se velikosti pevných disků osobních počítačů pohybovaly ve stovkách megabajtů. Na pár ZIP disků jste tak mohli udělat kompletní zálohu, což bylo v domácích podmínkách do té doby prakticky nemožné.
Cvaknutí smrti
Když bylo vše tak skvělé, proč se ZIP disky ocitly ve slepé uličce? Měly jednu velmi temnou stránku, která nakonec pošramotila její pověst. Šlo o mechanickou závadu známou jako Click of Death. Pokud se čtecí hlavy v mechanice vyosily nebo poškodily, začaly narážet do okraje disku. To způsobovalo charakteristické rytmické cvakání. Poškozená mechanika mohla fyzicky vytrhnout magnetickou vrstvu z disku a takový poškozený disk pak mohl zničit další mechaniku, do které byl vložen.
Na rozdíl od disket to nebyla legrace – zatímco při selhání letěl vadný kus do koše za hlasitého nadávání jeho majitele, ZIP byla jiná cenová liga. Mechanika stála kolem 8 tisíc, 100MB disk pak asi 800 korun. Nezapomeňme, že to bylo v době, kdy průměrná česká mzda nedosahovala ani 10 tisíc. Iomega kvůli tomu čelila hromadným žalobám, což byl začátek konce jejich dominance.
Ale i kdyby byly ZIP disky bezproblémové, pohřbil by je technologický vývoj. Nejdříve v podobě vypalovatelných (CD-R) a přepisovatelných (CD-RW) „cédéček“, které pak smetly „flešky“, hlavně díky své uživatelské přívětivosti. A to vše pak spláchla ohromná vlna rychlého internetového připojení, díky niž dnes většina počítačů nemá žádnou fyzickou mechaniku.
