Evropská unie oficiálně přijala nový soubor pravidel pro právo na opravu, která mají lidi přimět k tomu, aby rozbitá zařízení raději opravovali, než aby je vyměňovali. Jedno z těchto pravidel prodlužuje záruku na výrobek o jeden rok, pokud je opraven ještě v době, kdy se na něj vztahuje záruka.
Evropská unie již od společností vyžaduje, aby na výrobky poskytovaly minimálně dvouletou záruku, ale tato nová pravidla jdou ještě dál. I po skončení záruční doby jsou společnosti „povinny opravovat běžné výrobky pro domácnost“, včetně chytrých telefonů, televizorů, praček, vysavačů a dalších předmětů. Pokud se výrobek v záruce rozbije, mohou si spotřebitelé vybrat mezi výměnou a opravou. Pokud se rozhodnou pro opravu, záruka se prodlouží o jeden rok.
Podle pravidel musí společnosti nabízet opravy za „přiměřenou cenu“, aby zákazníci nebyli „záměrně odrazováni“ od opravy svého výrobku. Budou také vyžadovat, aby výrobci poskytovali náhradní díly a nástroje, a zároveň jim zakážou používat „smluvní doložky, hardwarové nebo softwarové techniky, které brání opravám“. Výrobci nebudou moci zakázat nezávislým servisům používat díly vytištěné na 3D tiskárně nebo z druhé ruky, ani odmítnout opravu výrobku z ekonomických důvodů nebo dokonce v případě, že byl v minulosti opraven externí stranou.
Šedivá teorie a zelený strom života
Tolik alespoň základní obrysy nařízení, které podrobně můžete prostudovat zde. Protože s opravami domácích spotřebičů má zkušenosti prakticky každý, tak ví, že u solidních firem je něco takového samozřejmost. Třeba u velkých spotřebičů stačí zvolit nějakou evropskou značku, nerozpakovat se připlatit za prodlouženou záruku nebo servis a můžete být v pohodě i po deseti letech.
Mnoho zákazníků však uvažuje v časovém horizontu do další výplaty, a tak sahá po tom nejlevnějším řešení. A tady se nabízí otázka, jestli bude vůbec po kom tyto pravidla vymáhat. Rozmohl sem nám tady totiž takový nešvar jako z „devadesátek“: nově založená firma doveze kontejner levné elektroniky z Číny, shrábne zisky a zavře krám. Zákazníci si pak v Černých ovcích můžou stěžovat, že nemohou uplatnit ani záruku, natož nějakou opravu po létech provozu.
Další hrůzostrašné příběhy se pak točí kolem toho, když servis odmítá záruku uznat. Různé odkazy na to, že si poškození zákazník způsobil sám nesprávným používáním a podobné vytáčky zná alespoň z doslechu snad každý. Jako když vám v telefonu vymění baterii za tu, která před tím ležela několik let ve skladu, takže je v horším stavu, než ta, kterou chcete vyměnit.
Jako další otázka člověka napadne, jestli po tak dlouhé době budou mít další opravy ještě smysl. Zvláště u velkých spotřebičů mohou být rozdíly ve spotřebě dramatické. Ekologicky smýšlejícího uživatele pak čeká nelehké počítání, jestli se do atmosféry uvolní více oxidu uhličitého při používání starého přístroje, nebo výrobě nového s menší spotřebou. Spousta lidí však takové problémy neřeší, na rozdíl od účtů za elektřinu.
A i ony velké a solidní společnosti mají svou skrytou agendu. Třeba u telefonů se sice tváří, že jsou , ale zase je naivní se domnívat, že je v jejich zájmu, aby se jeden přístroj používal desítky let a dědil se z generace na generaci jako domy. V této souvislosti však nemusejí vymýšlet žádná hypotetická hardwarová „k**vítka“, stačí jim, že jejich produkt začne být po nějaké době „nepodporovaný“. Stačí, když někdo někde vypne nějaký server, bez něhož se daný výrobek neobejde.
A takto bychom mohli pokračovat dál a dál. Jediné, co by opravdu přimělo lidi věci opravovat, je nějaká apokalyptická událost, při které by se zhroutil průmysl nebo světový obchod.
