Je to už taková tradice. Poslední víkend v březnu nebo říjnu se mi nechce nic náročného dělat, a tak obvykle trávím čas bezcílným bloumáním po internetu. Ať už je to jarní únava, nebo skutečný efekt časového posunu, není důležité. Obvykle ale skončím u diskuse pod články, které tuto skutečnost připomínají. Navzdory tomu, o jak banální téma jde, jsou zdejší diskuse bohatější a barvitější, než kdyby se probírala politika nebo fotbal. Času přeci každý rozumí, protože ho pravidelně využívá, a tak má i jasný názor na to, jak s ním pracovat.
Zhruba do roku 2018 se jednalo spíše o unisono stížnosti na to, že nás „vrchnost“ stále nutí do dodržování nesmyslných pravidel, jejichž přínos pro ekonomiku byl zpochybněn, na rozdíl od jejich negativního působení na lidské zdraví. Pak ale orgány EU odpálily bombu: nejdříve nechaly v internetové anketě hlasovat o možnosti zrušit nutnost střídání času a pak i zahájily formální legislativní kroky, které ale už šestým rokem neskončily konkrétním výsledkem.
Chtělo by se říci, že je to typická ukázka neefektivnosti fungování EU, ale skutečnost je složitější. A dobře ji ilustrují právě zmíněné diskuse, v nichž má prakticky každý svůj názor na to, jaký čas by se měl zachovat. Někdo nemá rád tmu a nechce, aby byla v zimě dlouho ráno. Nebo brzy odpoledne. Jiný chce v létě světlo co nejdéle, aby mohl sportovat a bavit se venku. Jiný zase nechce, aby ho brzy ráno nebudily sluneční paprsky. Proto by se podle jiných mělo střídání zachovat, aby byl každý alespoň trochu spokojený. Asi „nejgeniálnější“ je pak názor, že by se mělo zrušit střídání času, ale zavést střídání úředních a otevíracích hodin veřejných institucí, například začátek školní výuky. Soukromý sektor, jako obchody nebo lékaři, se pak přizpůsobí. Raději bych to ani nechci takto veřejně psát, protože je to tak působivě šílený nápad, že by ho někdo mohl prosadit.
Časová otázka
Kdyby zůstalo jen u vyhraněných názorů jednotlivců, pak by asi bylo jednoduché řešení založené na direktivním příkazu. Ale když si prohlížíte mapu časových pásem po celém světě, zjistíte, že stanovení času vůči poloze Slunce na obloze je také politický problém. Velmi časté jsou nestandardní posuny o 30 nebo i 15 minut, aby stát odlišil od svého souseda nebo snad získal nějakou výhodu. Jinde zase vidíme obrovská území, typicky Čínu, která by měla patřit do tří časových pásem, ale s důrazem na jednoduchost a jednotu používá jen jedno.
Podobný případ je i Evropská unie. I když formální hranice časových pásem vede někde na pomezí Francie a Německa, hodinky se posouvají jen při cestě do Portugalska nebo k východní hranici EU. A protože do délky slunečního svitu v Evropě promlouvá nejen zeměpisná délka, ale i šířka, lze oprávněně předpokládat, že prakticky každý z 27 států bude mít jiný názor na to, „kolik je právě hodin“.
Představa, že by se Starý kontinent rozdrobil na nepravidelně rozmístěná odlišná časová pásma je tak ošklivá představa, jako že by měly být obnoveny pasové kontroly nebo znovu zavedeny poplatky za evropský roaming. Proto je jasné, že se do nějakého řešení nikomu moc nechce, protože ve výsledku nebude vyhovovat nikomu.
Paradoxně se problém stává složitější tím, jak se Evropa odklání od fosilních paliv směrem k zelené energii. Jak se můžete dočíst ve zmiňovaných diskuzích prostých lidí: „...dal jsem si na barák soláry a chci, abych co nejvíce energie rovnou spotřeboval a nemusel ji honit přes baterky…“. Podobný názor je ale čím dál tím relevantnější, protože každá minuta světla navíc má vzhledem k rostoucímu podílu solární výroby energie cenu miliard. Paradoxně jsme my a naši následovníci na světle více závislí než naši předci, kteří se pokoušeli uspořit trochu uhlí tím, že na půl roku posunou čas o hodinu.
Jak vidno, zdánlivě jednoduchá otázka, jestli je právě jedenáct nebo poledne, nemá jednoduchou odpověď. Jen aby nepřišel čas, kdy budeme s láskou vzpomínat na to, jak jsme museli dvakrát do roka přeřídit všechny hodiny v domě a pak si na to šli postěžovat do diskuse na internetu.
