Vše začalo 14. března 1939, kdy Slovensko vyhlásilo nezávislost na zbytku Československa. Následně byl náš tehdejší prezident Emil Hácha pozván k Adolfu Hitlerovi, kde byl pod pohrůžkou donucen podepsat souhlas s okupací. 16. března 1939 pak vyšel výnos o zřízení Protektorátu, pod které spadaly Čechy, Morava a část Slezska. Tato okupace měla navenek působit jako ochrana, kterou nám Německo poskytlo, a po celou dobu tak byl prezidentem Emil Hácha, i když reálně měl moc říšský protektor Konstantin von Neurath.
To, že celá invaze trvala pouhých několik hodin, bylo rozhodnuto už o půl roku dříve. 29. 9. 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda, která byla následně zaslána prezidentu Benešovi. 30. září byla dohoda přijata a jen o den později začala německá armáda obsazovat pohraničí. Jelikož se státníci v té době chtěli vyhnout válce, které se nakonec stejně nevyhnuli, setkali se představitelé Německa, Velké Británie, Francie a Itálie: Neville Chamverlain, Édouard Daladier, Adolf Hitler a Benito Mussolini tak rozhodli bez představitelů Československa o tom, že území Sudet bude přiděleno Německu.
Děsivé paralely
Československo i Ukrajina vznikly jako samostatné státy po rozpadu větších říší. Sice v jiném období a za jiných okolností, ale společným znakem takové změny je, že si nikdy nepodaří „nakreslit čáry“ úplně přesně. Následná „ochrana národnostních menšin“ se pak stane vítanou záminkou pro všechny s imperiálními a expanzními tendencemi.
Když pak člověk ve zpravodajství slyší, že se „na bezpečnostní konferenci v Mnichově bude jednat o Ukrajině“, pořádně ho zamrazí. Naštěstí většina světových politiků pochopila, že politika appeasementu je tou nejsnadnější cestou do pekla. I přesto se najdou v Evropě politici, kteří se přiklánějí na stranu agresora. Zatímco před 85 lety to mohli udělat z naivity, hlouposti nebo myšlence míru upřímně věřili. Dnes ale nelze najít jiné vysvětlení, než že oportunisticky sbírají protestní hlasy a co hůř, že se snad těší na to, jak v případném novém uspořádání posílí svou moc.
Naštěstí se ale většinově stal 15. březen a jemu předcházející Mnichovská dohoda mementem, jak nedělat zahraniční politiku. Jako první tuto českou zkušenost zúročili Finové, když během podzimu 1939 odmítli sovětské požadavky na podstoupení území s ohledem na bezpečnost. Žádný „druhý Mnichov“ se ale nekonal, následoval rovnou brutální vojenský střet, v němž sice Finsko o zmíněná území přišlo, ale uhájilo svou nezávislost.
Proto je nutné na datum 15. března 1939 nezapomenout.
