A. C. Clarke patří oprávněně k nestorům sci-fi. Jedním z důvodů je i to, že ve svých dílech zcela spolehlivě předvídal detaily, které se nakonec naplní. Kupříkladu navrhoval využít umělé satelity Země ke komunikaci nebo předpovědi počasí, a to roky před tím, než se z oběžné dráhy poprvé ozval Sputnik. V jeho románech z poloviny dvacátého století se také obvykle vyskytují komunikační zařízení do kapsy nebo rovnou v hodinkách, či videohovory.
V tomto kontextu a ve spojení s čím dál tím hrozivějšími případy nesmyslného násilí provedeného střelnými zbraněmi je obzvláště působivý děj knihy Spoušť z roku 2001. Skupinka vědců v něm zcela náhodně odhalí elektromagnetické pole, které na dálku odpálí střelný prach a prakticky všechny další výbušniny založené na dusíku. To tedy umožňuje vytvořit jakési majáky, do jejichž okolí není možné přinést střelné zbraně. Pár izolovaných ostrovů se postupně rozšíří po celém urbanizovaném světě. Paradoxně to přinese mnohdy více neklidu a násilí, ale i tak je to poutavá myšlenka.
Zkoumání vědeckých poznatků v této oblasti však ukazuje, že tato předpověď si na své naplnění ještě počká, pakliže je vůbec fyzikálně možná. Existují sice pokusy s lasery nebo mikrovlnami, ale ty využívají hrubou sílu, takže by dřív zabily všechno živé v okolí. Zbrojní průmysl je ostatně velice konzervativní. A když se čas od času objeví novinka, jako například biometrický zámek spouště, nebývá moc kladně přijata.
Vedle tohoto oficiální proudu zbrojního průmyslu, který se naučil fungovat v rámci přísných regulací. Existuje však alternativa, která do budoucna hrozí daleko většími problémy.
Udělej si sám
Když jsem byl malý, děda mi ze dřeva vyřízl pušku, díky níž jsem se alespoň co do vzhledu stál králem dětských her. A v této souvislosti mi v hlavě uvízly zlomky konverzace, jejíž obsah jsem plně schopen pochopit a docenit až po několika dekádách. Děda byl zámečník, jehož šikovnost se zasloužila o pověst, která překračovala hranice. Proto mě zajímalo, zda-li by případně zvládl vyrobit i opravdovou pušku. Jeho odpověď mě tehdy šokovala: pokud by měl nákresy a soustruh, zvládl by to za pár hodin. Kdyby musel experimentovat, do čehož by se raději nepouštěl, byla by to otázka dnů nebo týdnů. Jako dítěti mi to přišlo fascinující hlavně v tom kontextu, že pušku by zvládl, ale tak obyčejnou věc jako auto už ne.
Tato vzpomínka v nových souvislostech vytanula v hlavě po tragické střelbě v ostravské nemocnici v prosinci 2019. Vyšetřování ukázalo, že pachatel použil k útoku svépomocí přestavěný výukový řez zbraní. I proto se pistole pravidelně zasekávala, jinak by byl počet obětí možná ještě vyšší.
Mohlo by se zdát, že v tomto ohledu může být bráno pozitivně, že setrvale klesá zájem o učební obory, řemesla a celkově „šikovnost populace“. Jenže ta se spíš proměňuje, například posunem od tradičního zpracovávání kovu a dřeva směrem k 3D tisku.
Jakmile se objevily první 3D tiskárny, bylo jasné, že se s nimi někteří lidé pokusí vyrábět palné zbraně. Úřady brzo vzdaly snahu postavit mimo zákon už jen samotné držení potřebných plánů. Všechny navíc tak nějak uklidnil fakt, že první generace tiskáren zvládly bez problémů jen zbraně na jeden nebo dva výstřely, mnohdy ani to ne.
Jenže i tady vývoj postupuje nezadržitelně kupředu. A že to může být problém ukazuje legislativní snahy newyorských zákonodárců regulovat prodej 3D tiskáren. Počet incidentů s takto vyrobenými zbraněmi už se jen v tomto státě počítá ve stovkách. Takovéto výrobky navíc nemají sériové číslo a jen minimum kovových částí, což ztěžuje jejich detekci.
Úřady na federální úrovni (ATF) se problém snaží řešit tak, že mění definici toho, co je to střelná zbraň, kam nově patří i díly vyrobené pomocí 3D tisku. Podle některých tak ale úřad překročil svoje pravomoci, takže toto rozhodnutí čeká řada soudních pří, než se podaří přijít k nějaké shodě.
Zatím to tedy vypadá, že navzdory předpovědi A. C. Clarka se věda vydala obvyklým směrem: kromě řešení problémů je také zcela stejně snadno vytváří.
