Prázdniny jsou skoro v půlce a nelze si stěžovat na to, že by vládla nějaká okurková sezóna. Vedle hojného počtu přírodních katastrof však červencovou mediální scénu živí především dvě události. První z nich jsou vesmírné závody. Pravda, nadšení z nich není takové jako v létě 1969, hlavně proto, že se překonávají jen zlomky vzdáleností. Ale také za zlomky nákladů, protože obě cesty i jejich výzkum financovali pánové z vlastních kapes. Škarohlíd by sice mohl namítnout, že je to jen důkaz pro stále nerovnoměrněji rozložené světové bohatství, ale to nechejme pro tuto chvíli stranou.
Člověk se ale musí ptát, k čemu je dobré, že někdo znovu předvádí výkon Alana Sheparda z roku 1961, který už tehdy jen zkracoval náskok Jurije Gagarina. Oba vizionáři by vás jistojistě zasypali tunou nápadů, co by jednou ve vesmíru rádi dělali. To je pak zdrojem mnoha vtipů, třeba že Amazon bude mít jednou sklady na oběžné dráze, aby se vyhnul clu, placení daní a pracovním zákonům. Aspoň se skladníci v mikrogravitaci tolik nenadřou.
Ale žerty stranou. Všichni v této situaci nadšeně básní o tom, jak se vesmír otevře turistům. Toto téma je sice živé už delší dobu, ale potřeba opravdu velkého balíku peněz v kombinaci s náročným výcvikem a tvrdými požadavky udělala tuto skupinu vysoce exkluzivní. Naproti tomu na Zemi už prakticky není kam jet. Můžete strávit v letadle kolik chcete hodin a vždy narazíte na suvenýry prodávající domorodce, kteří dokonce berou platební karty. Cestu kamkoli tak podnikne youtuber s baťůžkem a kapesným od rodičů. I výstup na Everest je spíš administrativní problém.
Lze tak naprosto chápat frustraci těch nejbohatších, že už není mnoho lokací, kde by mohli dávat na odiv svůj úspěch. Ale pár set tisíc dolarů za pár minut na hranici vesmíru narýsuje novou hranici mezi bohatými a opravdu bohatými.
Na co to lítá?
Mezi těmito úvahami se proplétá další skupina zpráv, která dokolečka dokola omílá letopočet 2035. Ten EU stanovila jako pomyslný „konec“ aut se spalovacími motory. Sice jak známe procesní postupy, bude se tak dlouho rokovat o výjimkách, že před tím možná ropa opravdu dojde, ale poselství je jasné. Jezdit na naftu nebo benzín už není sexy, dokonce to ani není žádoucí. Stejně třeba jako sexistický vtip, který dnes raději říkáte polohlasně jen těm nejprověřenějším kamarádům.
A co tankují zmiňovaní vesmírní turisté? U Virgin Galactic je to nejdříve kerosin pro letadlo a pak polyamid ve vesmírné lodi, jehož spalováním taktéž vzniká oxid uhličitý. Blue Origin si naproti tomu vystačí s vodíkem a kyslíkem. Ovšem představa, že je několik desítek tun vodíku získáno elektrolýzou ve sluneční elektrárně nebo z biomasy je poměrně úsměvná. Jakákoli diskuse na toto téma je však předem vyloučená, protože se zvrhne v obviňování, kolik toho vypouštějí velké lodě, kolik Čína s Indií a tak dále.
Bizarnost mediálního obrazu dnešní doby pak dokreslují cestopisy lidí, kteří se do Chorvatska vydali v elektromobilu, aby dokázali, že to jde. Jejich příběhy se velice podobají zápiskům mladé slečny, která se nejspíše ze stejného důvodu rozhodla dojít pěšky z Havířova do Istanbulu. Tak šťastnou cestu všem!
