Původně by ta zpráva zcela zapadla a to hned z několika důvodů. Na západě je konceptuální pouliční umění už docela běžné a zdaleka nevyvolává tolik vášní jako u nás. A za druhé, portál ve tvaru hvězdné brány spojující dvě města není vůbec originální myšlenka.
Přesto se však na začátku května objevily v Dublinu a v New York City dva impresivní portály s průměrem kolem tří metrů a hmotností přes tři tuny. V této konstrukci je umístěná obrazovka a kamera, takže se při průchodu kolem portálu zdá, že se tímto oknem díváte tisíce kilometrů daleko a můžete dokonce interagovat s lidmi na opačné straně. Právě tato kombinace, která spojuje technologie, sociologii, antropologii a umění, povyšuje portály podle jejich autorů nad běžné instalace ve veřejném prostoru.
V případě těchto portálů možná ani sami autoři netušili, jak hluboká je králičí nora lidské mysli. Po pár dnech, kdy lidé nesměle mávali do kamery nebo se scházeli se svými známými vypuklo peklo. Předstírané nebo skutečné užívání drog, odhalování různých částí těla, promítání pornografie nebo urážky, které oslavují zničení newyorských mrakodrapů z 11. září 2001 – to byla jen část toho, čím se zásobovali obě dvě strany.
NEW: New York City to Dublin portal reportedly shuts down after an OnlyF*ns girl flashes her boobs, an Irishman sniffs an unknown substance, and another man shows his *ss pic.twitter.com/awgus0vZtK
— Unlimited L's (@unlimited_ls) May 13, 2024
Situace eskalovala natolik, že portál musel být nakrátko vypnut a přemýšlelo se, jak zamezit alespoň takovému chování, které je v rozporu se zákony. Přemýšlelo se, jestli do přenosu nezahrnout filtry, které by cenzurovaly například nahotu, ale nakonec musí stačí ochranka a hrazení na obou stranách.
Facka technooptimismu
Pamatujete, jak se začal šířit internet nebo socliální sítě? Panoval obecně rozšířený názor, že tím, jak se lidé vzájemně propojí, přispěje to k většímu porozumění, odstranění sociálních a jiných rozdílů a vůbec nás to posune směrem k lepším zítřkům? Mnoho se toho naplnilo, ale vznikla také celá řada dalších problémů.
Jejich společným rysem je jakási dehumanizace protistrany. Vezměme si třeba ono zmiňované ukazování fotografií Dvojčat v posměšném kontextu lidem, jichž se tato tragédie dotkla nejvíce. Přijet do New Yorku a dělat něco takového osobně by bylo nemyslitelné. Pokud by vás nezastavila obyčejná lidská slušnost a empatie, pak by se našel někdo, kdo by to uděl pomocí pěsti. Stačí ale pár obrazovek a kilometry kabelů a člověk má najednou pocit, že je jeho jednání nepostižitelné.
Jako by tak vznikl zcela nový svět, jakýsi digitální Divoký západ. Zkuste si třeba představit, že by si k vám v restauraci přisedl mladík, představil se jako nigerijský princ a lámanou češtinou vás žádal o pár tisíc na vyřízení dědictví s tím, že vám z něj zítra za vaši neskonalou laskavost předá miliony. V reálném světě by z oné hospody nejspíše utíkal oknem, když ale podobnou žádost formuluje v hromadném e-mailu, má nenulovou šanci na úspěch.
Podobných paralel bychom našli desítky, všechny s podobným závěrem – že naše opičí mozky nejsou v mnoha ohledech plně připraveny na svět, který jsme vybudovali pomocí internetu a sociálních sítí. Pokud se tedy ptáte, kde se bere často zmiňovaná „polarizace společnosti“, pak tyto dva portály v Dublinu a New Yorku nabízejí docela naturalistickou odpověď. Jsou – jakkoli může tato fráze znít banálně – nastaveným zrcadlem společnosti. A nezapomeňme, že každý jsme teď před vlastním soukromým portálem, ať už je to monitor počítače nebo displej telefonu.
