SpaceShipTwo vznikl jako zvětšená kopie stroje SpaceShipOne, který v roce 2004 vyhrál cenu Ansari X Prize. Jenže to, co stačilo na technologický demonstrátor v roce 2004, už absolutně nestačilo pro bezpečný komerční provoz ve 20. a 30. letech. Konstrukce z uhlíkových kompozitů a hybridní raketový motor na tuhé palivo měly své jasné limity, které nešlo dále škálovat.
Celý systém fungoval na principu vzdušného startu: obří mateřské letadlo (WhiteKnightTwo) vyneslo SpaceShipTwo do výšky zhruba 15 kilometrů, tam ho odhodilo, raketoplán zažehl svůj hybridní motor, vertikálně vystřelil k hranici vesmíru (cca 80–90 km) a po několika minutách beztíže klouzavým letem přistál zpět na ranveji.
Ačkoliv stroj nakonec úspěšně dopravil první turisty (včetně samotného Bransona) na okraj vesmíru, technologicky a ekonomicky se ukázal jako slepá ulička. SpaceShipTwo byl navržen tak, aby mohl létat často a levně. Realita byla opačná. Po každém letu vyžadoval stroj týdny až měsíce náročné údržby, kontrol a oprav. Pro komerční firmu, která potřebuje točit stovky zákazníků ročně, aby splatila miliardové investice, byl stroj, který zvládne sotva jeden let za měsíc, ekonomickou noční můrou.
Na rozdíl od konkurenční společnosti Blue Origin (která sází na plně automatické vertikální rakety New Shepard bez posádky) vyžadoval SpaceShipTwo k provozu dva živé piloty. To dramaticky zvyšovalo riziko. A kde je riziko, tak se v podstatě jen čeká na tragédii.
Nehoda z 31. října 2014 byla pro společnost Virgin Galactic obrovskou tragédií a zlomovým bodem, který vývoj soukromých vesmírných letů zpomalil o celé roky. Během čtvrtého testovacího letu s motorickým pohonem se nad pouští Mojave v Kalifornii rozpadl první model SpaceShipTwo s názvem VSS Enterprise.
Letoun odstartoval standardně podvěšený pod mateřským letadlem WhiteKnightTwo. Ve výšce zhruba 15 kilometrů se úspěšně odpojil a piloti – Peter Siebold (kapitán) a Michael Alsbury (kopilot) – zažehli raketový motor. Stroj začal prudce stoupat a akcelerovat. Když dosáhl rychlosti Mach 0,92 (těsně pod hranicí zvuku), došlo v kokpitu k chybě, která stála kopilota život.
SpaceShipTwo používal unikátní systém brzdění pro návrat do atmosféry, zvaný feathering. Fungoval tak, že se celá zadní polovina raketoplánu (ocasní křídla) mechanicky otočila nahoru o 65 stupňů. Stroj pak padal břichem napřed jako badmintonový míček, což ho bezpečně a stabilně brzdilo o husté vrstvy vzduchu. Kopilot Michael Alsbury pod vlivem obrovského stresu, vibrací a přetížení pohnul pákou pro odemknutí příliš brzy – už při rychlosti Mach 0,92. V rychlosti těsně pod hranicí zvuku působí na aerodynamické plochy letícího stroje gigantický tlak vzduchu. Jakmile Alsbury zámky křídel odemkl, proudící vzduch křídla doslova rval nahoru.
Kopilot zůstal připoutaný v padající přední části kokpitu a na následky zranění na místě zemřel. Kapitán měl neuvěřitelné štěstí v neštěstí. Destrukce letadla ho vymrštila ven do volného prostoru ve výšce kolem 15 kilometrů. Přestože byl v bezvědomí, neměl kyslíkovou masku a okolní teplota byla hluboko pod nulou, jeho padák byl vybaven automatickým tlakovým spínačem a sám se v bezpečné výšce otevřel. Siebold se probral až během sestupu a přežil s těžkými zlomeninami.
Když ne bezpečí, tak peníze...
Následující model (VSS Unity) už musel být kompletně přepracován a dostal automatický elektronický zámek, který pilotům fyzicky nedovolil s křídly pohnout, dokud stroj nedosáhl bezpečné rychlosti a výšky.
Jenže i kdyby se podařilo zcela rozptýlit obavy o bezpečnost a získat dost platících pasažérů, nestačilo by to. Stroj dokázal pojmout pouze 4 až 6 pasažérů. Navíc byl striktně suborbitální – dokázal sice na minutu „vyskočit“ nad uznávanou hranici vesmíru, ale neměl ani zlomek rychlosti a energie potřebné k tomu, aby se udržel na oběžné dráze (jako to dělá např. SpaceX). Pro bohaté klienty tak nabízel relativně málo muziky za hodně peněz. A na rozdíl od SpaceX tu není potenciál vydělávat na dopravě nákladu na oběžnou dráhu.
Virgin Galactic v roce 2024 poslala poslední model SpaceShipTwo (VSS Unity) do muzea a uznala, že tudy cesta nevede.
